Článek
Jako literát náleží Markýz de Sade (1740-1814) k nejkontroverznějším autorům. V širším povědomí je usazen jako pisatel pornografie. Jeho jméno se etablovalo i sadismem jako označením jedné ze sexuálních deviací.
Markýz byl nejspíš osobou ne psychicky zdravou, jak se jeví z jeho věznění, snad za násilné praktiky při sexu. Vnímán je však také pro svou filozofii a psychologii, temnou, odkrývající skryté stránky lidského já. Jako libertin vyznává osobní svobodu bez hranic, je provokatér s posměchem ke společenským normám.
Jako takový inspiroval k fiktivní hře o konci jeho života v charentonském ústavu pro choromyslné, kde skutečně dožil. Tak přistoupil k inscenaci i brněnský tým vedený M. Glaserem. Lze říci, že jádrem je střet protipólů, „reprezentantů“ dvou neslučitelných societ.
Markýz i v "blázinci" narušuje řád, zasévá neklid perem, jímž zhmotňuje své fantaskní a bizarní představy plné sexuality a násilí. Doktor Royer-Collard (Petr Kubes) je rozhodnut skončit s tím. Posílen je manželkou markýze (Isabela Bencová), které ten ničí pověst. Nápravu vykoná Abbé de Coulmier, zprvu věřící v laskavé slovo.
Markýz bodá svými pery, ve hře není však tím, kdo by temné představy naplňoval. Praktikují je ti, jimž bodnutí perem zasáhlo glazuru morálky. Neústupný provokatér i kašpar s nepřístojnými představami stojí proti třem představitelům společnosti i moci. Chladně kalkulujícímu pragmatiku a prospěcháři, bezskrupulózní intrikánce - a abbému.
Vykonavatel příkazu bojuje se svědomím i vírou. Neúspěch ho mění. Volí degradaci a ponížení, pak praktiky, jimiž překoná Sadeho kruté fantazijní představy. Markýzův temný lidský povahopis perem na papíře je stvrzen a předstižen jednáním reálným. Idealista, laskavý člověk se změnil v mučitele. Zlom v autorském příběhu ho činí postavou tragičtější, snad zásadnější než sama de Sade.
Dramatická inscenace nutící k zamyšlení udržuje napětí i přes náročné rozsáhlé dialogy. Režie Martina Glasera konverzaci oživuje, nápaditě protíná (např. vstupy markýze do děje, kdy není aktuálně přítomen). Nenásilně a organicky ději odlehčují groteskní momenty, černý humor (nádoba a vyříznutým jazykem aj.). Silně působivý je obraz, v němž se abbé stane obětí vlastních chorobných představ.
Scénické ztvárnění halucinogenní situace je strhující. Hra se opírá o prokreslené charaktery zdařile herecky zvládnuté. Zvlášť třeba je ocenit Martina Siničáka (markýz) a Ivana Dejmala (abbé). Významnou postavou příběhu je mladičká Madeleine Elena Trčková), čtenářka spisků probouzejících její zvídavost, vlastně jediná „na straně markýze“. Když se on dozví víc o její násilné smrti, je na okamžik dojat, sám tím zaskočen.
V reálném životním příběhu vztah tak platonický asi nebyl. Pro hru autorem i inscenátory jasně koncipovanou linkou to podstatné není. Premiéra hry o kontroverzní osobnosti dnes dávné historie evokuje k zamyšlení nad lidským já.
