Článek
Hry s náboženskou tematikou a zejména pašijové hry jsou velmi starým evropským jevem, spojeným se životem katolické církve. Jejich kolébkou bylo Španělsko a Francie, odkud se hry rozšířily do dalších států Evropy. Původně byly hrány v kostelích, postupem času byly obohacovány o lidové prvky a přenášeny mimo chrámy.
Pašije (z lat. passio – „utrpení“) je v původním významu vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. Označují se tak buď přímo evangelní vyprávění nebo příběhy, dramatické hry, liturgická čtení či hudební skladby, které se jimi inspirují a toto téma zpracovávají.
Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka loni rozhodl, že se pašijové hry budou v katedrále sv. Víta pořádat každoročně. „Bůh stvořil člověka jako tvořivou bytost. A tak je samozřejmé, že ho chce člověk chválit také múzickým uměním,“ říká pražský arcibiskup, který do Prahy pozval autory obnovených pašijových her v Hořicích na Šumavě.
Prvopočátky pašijových her v Hořicích na Šumavě byly spojeny s cisterciáckým klášterem ve Vyšším Brodě. K velkému rozmachu došlo v 19. století, kdy byla postavena nová divadelní budova, a hořické pašijové hry se staly takovým pojmem, že je navštěvovali i členové císařské rodiny, předních šlechtických rodů a vysocí církevní hodnostáři.
Koncepce „svatovítských“ pašijí vychází z dramatické předlohy Jindřicha Pecky a zejména z hudebních skladeb Jaroslava Krčka. Textová předloha je oproti pašijovým hrám z Hořic nejen zkrácena, ale i upravena pro menší počet interpretů. Velmi významná je složka hudební: písně a skladby Jaroslava Krčka v podání souboru Chorea Bohemica. Verzi pro pražskou katedrálu režijně zpracoval Václav Lautner.
