Článek
„Sklářem jsem byl 49 a půl roku, celou padesátku mi osud nedopřál,“ posteskl si František Kašík, když se přišel podívat na výstavu připomínající slávu severomoravského sklářství a umění jeho mistrů.
Při pohledu na repliku pece s nástroji, mezi nimiž nechybí ani sklářská píšťala, zavzpomínal na minulost rapotínské hutě, se kterou je propojena i historie jeho rodiny. „Mí předkové přišli v roce 1888 z Českomoravské vrchoviny. Dědeček patřil ke sklářům, které pozval tehdejší majitel hutě Josef Schreiber,“ líčí František Kašík.
Firma Schreiber a synovci přinesla prosperitu
Vídeňský obchodník Schreiber si sklárnu pronajal v roce 1857, o osm let později ji koupil. Spolu se synovci založil firmu, která rapotínské sklo vyvážela do Anglie i Ameriky. V roce 1871 huť vyhořela a musela se vystavět znovu. Pořídily se pece na plynové vytápění a další moderní vybavení. Začátkem dvacátého století se sklárna specializovala na výrobu svítidel.
„Schreiber se zasloužil o rozvoj sklárny i obce, vystavěl bytovky pro zaměstnance, založil školu, kterou navštěvoval také můj tatínek, narozený v roce 1913. Navzdory tomu, že se čeští skláři ocitli v převážně německém prostředí, nevznikaly národnostní třenice. I ve škole se hovořilo dvojjazyčně, nikdo s tím neměl problém,“ tlumočí František vzpomínky otce.
Za první světové války byla výroba v Rapotíně omezena, po jejím skončení sklárna bojovala se zahraniční konkurencí o odbytiště. Muselo se opět modernizovat, instalovala se elektrická vypalovací pec. Přišla krize, provoz byl přerušen a opět obnoven. Schreiberové překonali i těžké časy druhé světové války, po které byli vysídleni. V zestátněném podniku se začaly vyrábět mísy z tvarovaného skla a Petriho misky.
Fráňa kráčí ve šlépějích předků
V roce 1960 se pro sklářské řemeslo rozhodl také mladý Fráňa Kašík. Nebylo se čemu divit, ve sklárně pracoval dědeček, babička i oba rodiče. Po vyučení dvacet let působil jako sklář. Práce byla náročná. Tavicí teploty přesahovaly tisíc stupňů Celsia, poblíž agregátů šplhaly až k sedmdesátce. Navzdory tomu profesi vykonával s láskou a zároveň pokračoval ve studiu.
Časem povýšil na mistra, později na vedoucího provozu, vypracoval se až na výrobně-technického ředitele. Pamatuje časy rozvoje podniku zaměstnávajícího stovky lidí. S příchodem nového tisíciletí však nastal soumrak.
Zůstaly jen lustry
„V roce 2000 se sklárna poprvé ocitla v konkurzu. Noví majitelé pak neuváženě investovali, náklady navýšilo také zdražení energií, obojí mělo za následek platební neschopnost. Podnik se 180letou tradicí se uzavřel v únoru 2009,“ vzpomíná František jen nerad. „Sklárna chátrá, výroba by už nešla obnovit,“ líčí se smutkem muž, v jehož rodině byli po generace na sklářské řemeslo hrdí.
Podvečerní procházka Rapotínem mu působí bolest. Po setmění lidé rozsvěcují lustry vyrobené v místní sklárně, které bývaly mezinárodně známé a obdivované. Už jen ty dnes připomínají někdejší věhlas zdejších sklářů.