Článek
Výjimečnost Vrtbovské zahrady potvrzuje fakt, že se jedná o nemovitou kulturní památku I. stupně, zapsanou na seznam UNESCO. Vznik této pozoruhodné palácové zahrady je spojen s velkým stavebním obdobím kolem roku 1720.
Tři sta let slavící Vrtbovská zahrada patří rozlohou spíše mezi ty menší, originalitou architektonického řešení nepravidelného prostoru ve svahu i uměleckou a historickou hodnotou výzdoby však dosahuje evropského významu a rozhodně stojí za návštěvu.
Navíc z vyhlídkové terasy nabízí překrásné pohledy na chrám sv. Mikuláše, panorama Pražského hradu a na straně druhé na věž s lodí kostela Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici.
Perla mezi pražskými zahradami byla vybudována podle návrhu českého barokního architekta Františka Maxmiliana Kaňky v místech bývalé vinice v letech 1715–1720 pro Jana Josefa hraběte z Vrtby, nejvyššího purkrabího Pražského hradu.
Budoucí majitel zahrady měl dostatek prostředků, aby zaplatil nejvýznamnější umělce té doby, a tak jakmile vstoupíte, zaujme vás nejen svým architektonickým ztvárněním a rozčleněním do několika teras, ale také řadou soch od Matyáše Bernarda Brauna. Freska Venuše pochází od Václava Vavřince Rainiera.
Vrtbové drželi palác s přilehlou zahradou až do roku 1799, kdy ho koupil císařský rada Jan Mayer. V této době došlo k přestavbě paláce podle plánů dvorního stavitele Josefa Zobela, která se však zahrady nedotkla. Od roku 1807 byl objekt v držení lazaretu na Karlově.
Celková úprava paláce s barokní zahradou ve stylu klasicismu proběhla kolem roku 1845 a na předělu mezi spodním a středním patrem vznikly empírové přístavky, kde v letech 1886–1889 bydlel a působil malíř Mikoláš Aleš, který zde našel inspiraci. Vyměněn byl i rostlinný pokryv. Z této přestavby pravděpodobně vzešla i malá vyhlídka na střeše v nejvyšším místě zahrady.
Ve druhé polovině 20. století nebyla zahrada pravidelně udržována. Až v 50. letech došlo na první větší rekonstrukci. Ta, zatím poslední, v letech 1990–1998 byla realizována podle projektu architekta Ivana Březiny a zahradního architekta Václava Weinfurtera. Během ní se obnovily mimo jiné fasády, rozvody, schodiště a drobné dekorace, zhotovily se kopie Braunových soch a provedla kompletní výměna rostlinstva. Vstup do krásného koutu metropole byl opět otevřen 3. června 1998.
