Článek
Profesní dráhu zahájil na Katedře anatomie Lékařské fakulty tehdejší UJEP. Až do roku 1986 jako odborný asistent. Možnosti odborného růstu a kariérního postupu zmařily prověrky na počátku tzv. normalizace. Svou erudici a směřování k antropologii uplatnil na pražských pracovištích (Antropologické oddělení Národního muzea (1986-1988) a Laboratoř evoluční biologie ČSAV 1986–1993).
Po návratu do Brna působil na Katedře antropologie Přírodovědné fakulty Masarykovy univerzity. Opomenout nelze jeho pedagogickou činnost na Katedře enviromentalistiky Fakulty sociálních studií MU a Katedře teorií a dějin umění FVU VUT v Brně, kde mohl spojit erudici antropologa s dalším svým celoživotním zaměřením. Přednášel na více evropských univerzitách a odborných pracovištích. Docentem v oboru antropologie se stal v roce 1996.
Je autorem řady odborných prací i popularizujících článků. Uměl propojit poznatky oboru s vazbami k dalším okruhům a začlenit je invenčně do širšího kulturního i filozofického kontextu. Jeho přednášky pro veřejnost byly vyhledávané a vždy zajímavé.
V rozhovoru vedeném kolegou Vladimírem Sládkem na téma Věda o člověku (Živa 5/2016) zdůraznil, že antropologie by se měla posunout k celostnějšímu pojetí, inspirovat se mimo svou doménu třeba i v umění a dramatu. Možno připomenout že v Brně byl léta výraznou postavou své generace také v oblasti kulturního dění. Blízké mu bylo zejména výtvarné umění, ale také divadlo.
Od počátku šedesátých let na sebe strhl pozornost účastí a aktivitou v tehdejším kulturním dění. Byl mezi zakladateli Mladých přátel výtvarného umění při Domu umění, působil v Divadle poezie X. Na lékařské fakultě se zasloužil o vznik Galerie Antonína Trýba, kterou vedl v letech 1961 až 1969. Byla místem pozoruhodných výstav moderního umění i dalších kulturních akcí, svou scénu tu mělo divadlo Kuráž. Působil také na JAMU, kde vyučoval jevištnímu šermu.
Zvlášť blízko měl vždy k netradičním progresivním divadelním scénám. Těsný a dlouholetý byl vztah k Divadlu Husa na provázku. Zde inspiroval náměty k inscenacím. Připomeňme alespoň Teatrum anatomicum (Scénář P. Oslzlý, režie P. Scherhaufer, 1972). Jako výborný a osobitý rétor, který dokáže podtrhnout přednes dramatickým výrazivem, se skvěle uplatnil i svou hereckou kreací v Českém lvu, jedné z autorských her Bolka Polívky na scéně jeho divadla (2011).
Vladimír Novotný neměl snadnou profesní dráhu, osobní život již vůbec ne. Závěrečné měsíce života trávil v léčebně dlouhodobě nemocných, v osamění. Zůstává po něm zřetelný zápis nejen ve vědě o člověku, ale i stopa v kulturním dění města Brna jeho generace.
