Nová výstava Evy Koťátkové míří z Nizozemska do Valašského Meziříčí

Eva Koťátková je držitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2007 a v roce 2016 se umístila v českém žebříčku umělců J Banka Art Index na druhé pozici. V posledních letech patří k mezinárodně nejúspěšnějším českým umělcům a u nás se v roce 2015 stala vítězkou výtvarné ceny Osobnost roku a jako jediná česká výtvarnice obdržela v roce 2014 Uměleckou cenu Dorothey von Stettenové udělovanou umělcům do 36 let. 

Z jejích zahraničních úspěchů je třeba zmínit účast na newyorském Trienále, které pořádá tamní New Museum, samostatnou výstavu v List Visual Arts Center při univerzitě MIT ve Spojených státech a řadu dalších zahraničních prezentací, například v Paříži, Velké Británii nebo Johannesburgu.  

Svým hravým, ale nikoliv povrchním způsobem zkoumá role a pozice člověka v sociálním systému a jeho osobním prostředí, v němž se každodenně pohybuje. Zabývá se převážně překážkami a bariérami, kterým člověk ve společnosti čelí a ty interpretuje prostřednictvím kresby, instalace, objektů, videa nebo performance.

Koťátková tematizuje svobodu jedince a jeho svázanost všeobecnými, byť třeba nevědomě přijímanými konvencemi. Často inscenuje strukturované celky s vlastním řádem či systémem, které jsou hraně zobrazovány v interakci s jinými komponenty nebo jsou znázorněny jako manipulovatelné loutky.

„V galerii je zbudována improvizovaná kancelář. Stoly, židle a psací stroje jsou na chvíli vyjmuty z krabic, zatímco opodál čekají kufry k rychlému přesunu. Kancelář obývají čtyři loutky, pohybující se na lidských nohou. Zatímco Strážník podává hlášení, přijímá telefony a oznamuje nové vyhlášky a nařízení, Krokodýl vydané dokumenty ničí - skartuje je svými vlastními zuby. Kostra dokumentuje a archivuje, Medvěd se soustředí na styk s veřejností, dává školení a předkládá návštěvníkům dotazníky k vyplnění.

Zatímco z počátku se situace jeví jako chaos, ve kterém si jednotlivé aktivity zúčastněných protiřečí, delší setrvání v kanceláři nám ukáže její prapodivný a zdá se bezvýchodný vnitřní řád. Jednotlivé činnosti se opakují, skončení jedné je signálem pro započetí druhé. Pak znovu první a tak pořád dokola. Repertoár gest je omezený, každý zaměstnanec má své rekvizity i vymezené hranice působnosti v prostoru. Z těla loutky občas vykoukne lidská část - ruka, noha nebo oko. Tělo loutky se ukazuje jako příliš těžké. Limituje lidské tělo. Tvoří jeho novou - druhou pokožku, která k té první ještě nepřirostla. Když se lidské tělo vyčerpá a není již schopno ani ležet opustí tělo loutky a zanechá ho jako prázdnou schránku. Konec pracovní doby. Konec loutkového divadla,” shrnula rozměrnou instalaci Eva Koťátková 

Eva Koťátková (1982) studovala na pražské AVU a poté pokračovala v San Franciscu a ve Vídni. Je finalistkou Future Generation Art Prize (2012). Mezi nejvýznamnější výstavy patří účast na Liverpoolském bienále, Lyonském bienále, na 18. Bienále v Sydney a participace na Benátském bienále.