Článek
Bolek Polívka a Milan Lasica se jako spoluhráči v DBP setkali ve zdařilých, diváky velmi oblíbených představeních (Garderobiér 2005 a Mínus dva, 2008). Druhá z inscenací se dosud hraje. Obě mohly i inspirovat ke vzniku Polívkova Klíštěte. Podnětem byl i nepříjemný zážitek autora s reálným klíštětem. Drobný, avšak nebezpečný parazit stojí nejen v názvu hry. Klíště se stává neviditelným až všudypřítomným symbolem, který prolíná celým dějem.
Autoru důvěrně zná prostředí divadelního světa. Dějištěm je klub s bufetem, kde se odehrává i to, co na jevišti nezazní. Po delší době je místem setkání dvou stárnoucích kolegů z herecké branže. Kamarádů.
Slavný a populární (v kostýmu dona Juana M. Lasica), a ne tak úspěšný (Casanova v podání B. Polívky; jeho slovy z období duchcovského, tedy – po sezóně.) Čekají na fotografování. Na stěně visí portréty již nežijících slavných herců. Casanova nese v nitru červíka pocitu neúspěchu. Klíště. A bolák v duši, kam se zahryzlo v dávné minulosti. Viník je přítomen.
Rozvíjí se slovní souboj plný vtipných dialogů i povedených slovních hříček, komediální děj, jímž prosakuje nostalgie z uplývajícího času, i to, co zůstalo zaryto pod kůží. I role v obnošených kostýmech se do niter starých bardů přisály skrz kůži. K životu a k akci probouzí příchod mladé herečky. Zprvu netykavka, pak sama trochu klíštětem. (Alternace Kamila Valůšková a Gabriela Štefanová. Ve zhlédnutém představení první z nich.)
Dvojice ústředních aktérů se skvěle doplňuje. V první půli v jiskřivé konverzační komedii s vtipnými dialogy a replikami, slovními hříčkami i s aktuálními „špílci. Ve hře má celkem o něco víc prostoru Polívka, ve druhé části se ho dostává Lasicovi. S mladou kolegyní prožije vyčerpávající vír reminiscencí někdejších rolí. Má oporu, když je vyvolán a opouští klub. Pobízen je postavou (Milan Sedláček) evokující oživlou sochu komtura ze známého dramatu. Ještě předtím se mihne a na okamžik zaplní prostor horda novinářů v honbě za hvězdami a senzací.
Scéna k ději je dobře ulitá, Jaroslav Milfajt se inspiroval barem Poslední leč, interiér před lety navrhl. Působivá, nevtíravá hudba Davida Rottera dělí či akcentuje děj. Velmi dobře sekundoval protagonistům komplementární rolí Petr Halberstadt. Pěkně ztvárněná figura neoblomného barmana, který se přesvědčit dá a prosadí i své herecké ambice.
Klíště B. Polívky pobaví, osloví i kapkou nostalgie z vědomí vyměřeného a uplývajícího času i stop, co zanechal na duši. Samozřejmě s humorem, sebeironií, nadhledem. Polívka, herec, opět prokázal své kvality a invenci. Upoutal např. i v pasážích „vyprávěčských“, připomněl i pantomimický um.
M. Lasica je silný v trefných pohotových a přesných replikách, často lakonických a sarkastických. Humor každého z dvojice je trochu jiný, odlišný, velmi však kompatibilní, výborně se doplňují. Bylo by zajímavé, kdyby se dali do autorství společné hry. Možná by přineslo zajímavý posun navzdory době „podzimu života či jara smrti“ – motta hry. Představení 17. května završil spontánní divácký potlesk, aplaus ve stoje.
