Článek
Události osudného dne se dají ve zkratce shrnout do chvíle, kdy Bohumila, který se s kamarádem, přezdívaným Snake, vracel z vandru v Tatrách a šel za tetou do Nuslí, střelil do břicha příslušník Lidových milicí. Byla zde pouze jednotka z n. p, Okula Nýrsko, jak vyplynulo z dobových šetření, takže by nebyl problém tehdy vraha vypátrat.
Ovšem doba normalizace si alibisticky krom pendrekového zákona vytvořila v propagandě, obdobné té Goebelsově, kontrarevolucionáře, mající v davu stejné zbraně jako LM. Otec, který ještě viděl svého mrtvého syna na soudním, si všiml, že má na hlavě podlitiny od ran pendrekem, podlehnutí střelné ráně bylo pravděpodobně i podpořeno mlácením postřeleného příslušníky SNB. Chlapec zemřel 24. srpna 1969 v 5:45.
Jen čirou náhodou se den před setkáním na hřbitově v Čížové, kde je hoch uložen, dozvěděla Jana H. Bártová, že pouhé 3 km od Předotic, kde žije, se na hřbitově v čížové nachází hrob tohoto chlapce. Spolu s manželem myšlenku zastavit se tam, zapálit svíčku a položit květinu, pak rozvinuli v narychlo sezvané setkání známých, s kterými se účastní i různých jiných občanských aktivit, i dalších případných zájemců o akci.
Na vytvořenou událost na Facebooku zakrátko reagovalo několik lidí, že nemůže dorazit se omluvil Jaroslav Šíp, který Bohumila znal a byl s ním i tři týdny ve společném stanu na letním táboře v roce 1967.
Dalším překvapením pak byl večerní telefonát od člověka, který před padesáti lety s Bohumilem byl právě v Praze při návratu ze společného vandru, o možné osobní účasti na pietním setkání dal najevo velké pochyby, vzhledem k tomu, že událost je pro něj stále živá, na hrob že chodí často položit kamarádovi větvičku z lesa. Stále prý má před očima, jak veze zkrvavený batoh matce kamaráda i jiné chmurné vzpomínky, stejně jako krátce povídal, co mu to, že věděl příliš o vraždě - jinak tento čin nelze nazvat, přineslo v dobách následné normalizace. Druhý den odpoledne Snake volal znovu s omluvou, že by to nezvládl, což je zcela pochopitelné.
Neformální setkání mělo důstojnou atmosféru, krom síly tohoto příběhu i povznesenou účastí plzeňského biskupa CČSH Filipa Štojdla a bratra Vojtěcha Pekárika. Jak v pozdějším živém vstupu na ČT 24, kde hovořili pamětníci roku 1968 i 1969, reportér na závěr o pietním setkání poznamenal: „Tekly zde i slzy…“
A oproti roku 1969 nebyl hřbitov infiltrován příslušníky SNB, sešli se zde jen lidé, kterým není lhostejná minulost, přítomnost i budoucnost. Příjemné, bylo, že na tomto příběhu nenapadlo nikoho z politiků zviditelnit se přednášením obvyklých frází. Nezněla zde státní hymna a nevlály prapory, zato došlo na symbolickou Modlitbu pro Martu v přednesu Kamily Marešové, čestnou stráž u hrobu držela skautka, její dcera Ráchel, přítomní se pomodlili Otčenáš…, to vše bez jakékoliv předchozí organizace průběhu tohoto ryze spontánního působivého shromáždění.
VIDEO: Sestřih setkání
Na podobné události by se nemělo zapomínat, a v duchu nedávno ve Vráži při ekumenické bohoslužbě přednesené myšlenky „Budoucnost církve je v malých společenstvích“, lze toto přenést i na občanskou společnost - nejsou jenom Letné, ale i obdobná, nikterak řízená „sousedská“ setkání s přesahem k dalším účastníkům.
