Článek
Tahle inscenace vzbuzovala velká očekávání. Čekalo se dlouho - až hlavní představitel Matouš Ruml bude mít čas, aby se na skok vrátil do divadla, kde před pár lety, nebo spíš desítkami měsíců, exceloval tak, že mu to vyneslo Thálii pro činoherce do 33 let.
Inscenace prostě nazvaná Chaplin nepotřebuje poetický titul, ani jinotaj. Jméno nejslavnějšího představitele filmových grotesek ještě 40 let po jeho smrti funguje na diváky jako silná značka. Slibuje silný příběh, do něhož osudově vstoupily postupně bída, láska, bulvár i politika. Dost na to, aby schopný kuchař navařil z takových ingrediencí pro divadlo chuťově pestrou večeři.
Umělecký šéf boleslavské scény je v Chaplinovi nejen režisérem, ale také jedním ze dvou autorů. Obou rolí se zhošťuje znamenitě. Snaží se být filmově strohý, aby se mu do svižného celku vešlo co nejvíce biografických milníků. Inscenace skutečně od začátku plyne ve svěžím, ve druhé pětině vysloveně strhujícím rytmu, který jen prokáže poněkud medvědí službu pětině prostřední, ihned následující, kde se po tak silných obrátkách rázem poněkud rozvlekle lapá po dechu. Po přestávce je ale dobře promazaný stroječek zpátky, a když se náramkové ciferníky diváků mezi prologem a děkovačkou posunují takřka o tři a půl hodiny, nechce se věřit.
Matouš Ruml po celou tu dobu takřka nesleze z jeviště, dokonce se na něm i převléká. Na zrození proslulé filmové stylizace publikum nemusí dlouho čekat: Tulák Charlie s typickou buřinkou se poprvé ukazuje v plné parádě, a obdivuhodné tělesné kondici, již ve druhé pětině představení, tedy v oné pasáži s raketovým temporytmem, která je jedním slovem úchvatná.
Divák pak chvíli toužebně čeká na podobně znamenité pasáže, ale dočká se: Předkrmem další hostiny je především úvodní ze scén typově přesným Petrem Bucháčkem v roli Chaplinova anglicky suchého sluhy Henryho, hlavním chodem pak milostné vzplanutí Chaplina k Joan Barryové, jejíž živočišnost a sexuální náruživost režisér invenčně ilustruje tenisovým zápasem mezi oběma milenci, který herecká představitelka Sandra Černodrinská, zářící nova právě absolvujícího, jinak nepříliš silného ročníku DAMU, proměňuje ve svou excelentní sólo partii. Chutný zákusek pak přidá ještě Nina Horáková v roli Oony Chaplinové, jejíž jméno použijí autoři jako nomen omen: Ano, to je po všech těch prohnaných a hysterických zlatokopkách po Chaplinově boku konečně Ona, ta pravá!
Klobouk dolů, celou tu krmi si v Boleslavi navařili sami – z místní kuchyně pochází nejen celý tvůrčí tým včetně režiséra a především spoluautora, ale i herecký tým s novickou Sandrou Černodrinskou, jejíž čerstvé angažování slibuje opravdové terno. Přechodný navrátilec Ruml si tu velmi sebevědomě říká o příští Thálii. Tenhle vzácný boleslavský případ, kdy se i otrlý recenzent střídavě baví, opěvuje chytrost textu a dojímá, je cennější o to víc, že nemá parametry pouhé intelektuální podívané pro fajnšmekry, ale skutečně všediváckého hitu.
