Článek
Narodila se 27. února 1912 jako Nataša Hodáčová v rodině svého druhu královské. Zatímco dědeček Jaroslav Goll (podle něj později zvolila umělecké jméno) patřil k zakladatelům pozitivistické školy české historiografie a svého času přednášel moderní dějiny na Univerzitě Karlově, jeho syn František Xaver Hodáč - Natašin otec - vystudoval práva a záhy se stal jedním z významných prvorepublikových politiků.
Nataša už jako sedmiletá hrála s ochotnickým spolkem, později divadlo provozovala i jako studentka na gymnáziu. Jako sedmnáctiletá propadla tanci - s taneční skupinou Jarmily Kröschlové se dostala až do Paříže. První divadelní angažmá nastoupila v Olomouci, potom působila ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Když jí bylo pětadvacet, přijala nabídku z pražského vinohradského divadla.
Své nejlepší film y natočila v letech 1939 - 1943, to byla na vrcholu své slávy. Byl to Martin Frič, který v ní objevil komediální talent a který jí dal šanci hned v několika filmech - Eva tropí hlouposti (1939), Kristián (1939), Hotel Modrá hvězda (1942) a Roztomilý člověk (1943). Po druhé světové válce jí vyčítali kolaboraci s Němci a jeden jediný německý film.
Ve skutečnosti byl její přítel - ostravský Němec Wilhelm Söhnel - členem nacistické partaje NSDAP, ale současně i mužem, který za války "držel český film nad vodou". I když po válce mohl získat zpátky nejen československé státní občanství a měl se dokonce stát i právním zástupcem znárodněného československého filmu v Německu, nic jí to nepomohlo.
Celé dva roky musela herečka bojovat proti tomu, aby byla postavena před soud. Tehdy nezabrala ani skutečnost, že v květnu 1945 odjela jako dobrovolnice do Terezína, kde se nakazila skvrnitým tyfem. Naštěstí se jí podařilo soustředit dostatek důkazů - například o podpoře partyzánského hnutí nebo napojení na protinacistický odboj - což mělo vliv na to, že osočování skončilo a řízení proti ní bylo nakonec zastaveno.
Trvalo však pěknou řádku let, než mohla zpět před filmovou kameru. Naštěstí mohla hrát divadlo, tehdy působila v Českých Budějovicích, kde se i provdala za režiséra Karla Konstantina. Když se později vrátila do Prahy, získala angažmá v Městských divadlech pražských. Vedle toho se začala objevovat na televizní obrazovce, byla to řada inscenací, pohádek i seriálů (Sňatky z rozumu, Dnes v jednom domě, Sanitka).
Z poválečných filmových rolí Nataši Gollové patřila k těm výrazným například její Kateřina - Sirael ve dvoudílném filmu Císařův pekař a Pekařův císař (1951), paní Evelyna v Komedii s klikou (1964), stárnoucí herečka Urbánková ve snímku Hvězda (1969), staropanská Fany v komedii Drahé tety a já (1974) nebo penzistka žijící v domově důchodců ve filmu Konečná stanice (1981).
Konečná stanice byl její poslední film. Jako by tím předznamenal i zakončení hereččiny životní pouti - protože i ona dožila své stáří poznamenané vážnými zdravotními neduhy v domově důchodců. Tam ve spánku 29. října 1988 zemřela.
O hereččiných životních a uměleckých peripetiích vyprávějí i dvě knihy, jejichž autorem je její obdivovatel, herec a moderátor Aleš Cibulka.