Článek
O svém šarmu a muzikálnosti přesvědčila Jiřina Petrovická (1923 - 2008) i v titulní roli televizní inscenace Mlynářka z Granady 1970).
Dnes už málokdo ví, že rodačka z Pardubic, dlouholetá členka naší první scény, byla herečka mimořádně muzikální a také velmi dobře zpívala. Dokazuje to řada rozhlasových nahrávek a třicítka vinylových desek. Velkým šlágrem v jejím podání byla například i písnička Plují lodi do Triany.
Její doménou však bylo jeviště Národního divadla, kde vytvořila během dvaačtyřiceti let pestrou plejádu postav našeho i světového repertoáru. Začínala samozřejmě naivkami, ale časem se vypracovala na vyhledávanou interpretku zralých ženských postav komediálního i tragického ražení.
Jako filmová herečka debutovala v komedii Čtrnáctý u stolu (1943), pod nímž byl jako režisér podepsán Oldřich Nový. I když se během následujících let objevila ještě v několika filmech (Muži bez křídel, Krakatit, Kariéra, Případ Z-8, Revoluční rok 1848), stěžejní role hodná jejího talentu nepřišla.
Lepší to nebylo ani v dalším desetiletí. Objevila se všehovšudy ve třech filmech. První z nich byl životopisný snímek o českém lékaři MUDr. Jánském, který se nedožil uznání svého převratného objevu - Tajemství krve (1953), v němž měla postavu manželky hlavního hrdiny. Potom ji Karel Steklý obsadil do role víly Lesany v pohádce Strakonický dudák (1955), a naposledy si v této dekádě zahrála v československo-polské koprodukci Co řekne žena (1958).
Na filmové role zkrátka štěstí neměla, protože svou normu "tři filmy za jedno desetiletí" dodržela také v 60. letech, kdy si zahrála Markytu v pohádkové grotesce Florián (1961), Kořánovou v dramatu Kohout plaší smrt (1961) - a především šarmantní, leč ne zrovna kladnou hrdinku Annu Jůzovou v Nahé pastýřce (1966).
Podobnou roli v českém filmu už nedostala. Namísto toho si zahrála ve filmech Dvacátý devátý (1974) a Tobě hrana zvonit nebude (1975). Zatímco v prvním titulu hrála Marii Majerovou, ve druhém filmu, mimochodem šlo o "ukázkovou" normalizační agitku, představovala komunistickou prokurátorku.
O to víc se jako herečka upnula k divadelnímu jevišti, kde působila až do roku 1992, anebo k dabingu a televizi. V posledních letech svého života se objevila v televizním filmu Farma (1982), v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka (1984) nebo v inscenaci Přezůvky Štěstěny (1986).
Jedno z posledních ocenění její herecké práce se jí dostalo v roce 2008, kdy obdržela "za celoživotní mistrovství v dabingu“ Cenu Františka Filipovského.
Na svůj profesní i soukromý život herečka vzpomíná v knize nazvané Jiřina Petrovická a její střípky, která vyšla 1999.