Článek
Jsou hry, jejichž kvalita je letitým inscenováním prověřena natolik, že je snad nelze inscenovat hůř než průměrně. Výjimky nicméně potvrzují pravidlo.
Na boleslavském Revizorovi je vidět spousta odvedené práce i investovaných financí. A také snaha inscenovat ho bez laciných aktualizací, v podstatě ve vizuálním a obecně stylovém duchu doby, ve které vznikl. Ze scény Pavly Kamanové i kostýmů Aleny Dziarnovich čiší pokora, autorky jsou tu vzdáleny jakékoli tvůrčí exhibici.
Režisér Štěpán Pácl získal do svého týmu schopné spolupracovníky, s nimiž ho pojí úcta k autorovi a jeho době. Stačí ale neuspět v jediné věci a dobře vytyčená linie zcela sejde z trasy. Tímhle scestným lodivodem je v Páclově inscenaci kardinálně neúspěšná práce s hercem.
Od první do poslední scény, snad s výjimkou slušně odvedeného čtvrtého jednání, je Revizor sborovou přehlídkou herecké bezradnosti, pitvoření a decibelů navíc. Soubor jakoby se vrátil na přelom milénií, kdy se teprve sehrával dohromady. Ze slov většiny herců vychází šantánová faleš předstírání, sebevětší gag je pronášen bez hereckého tahu na branku, jen s prázdnou expresí.
Jediné, co tu spolehlivě funguje, je pohybová komika. Škoda, že je jí tak poskrovnu a divák nepookřeje o mnohokrát víc, než při milostném válení sudů, nebo u cavyků, jaké nadělá pošťák, když nabude na vlastní důležitosti donáškou psaní, které na nudný venkov přináší špetku vzrušení a také strachu o koryta.
Nosná postava Hejtmana je v boleslavském podání zcela bez humoru. Tak, jako jeho představitel Petr Mikeska nedokázal v minulosti ve své exhibiční pýše tam, kde je to třeba, odhodit svou tělesnou sošnost, nedokáže zde zapřít svůj intelekt a shodit se před diváky jako omezenec. Podstatou nejen této gogolovské postavy je, že si tu buran hraje na inteligenta. Právě to vyvolává její komický účinek. Pokud si ovšem přesně naopak hraje intelektuál na burana, aniž by schoval svůj intelekt, jako se to stalo v Mikeskově případě, výsledkem je jen zoufale strnulá a bezradná polokarikatura, jaká si zřídka vyslouží upřímný divácký smích.
O moc lépe nedopadá ani Chlestakov Milana Ligače: Jeho proměna z věčně plonkového flinka v protřelého parazita, jenž lišácky využije známé záměny osob ve svůj prospěch, se odehrává nikoli pozvolna ve druhém jednání, jako vyústění Chlestakovova dlouho paralelně probíhajícího rozhovoru s podobně ustrašeným policejním náčelníkem, ale až po něm kdesi za kulisami: Do následující scény už přichází Chlestakov jako zcela vyměněná, triumfující postava.
O způsobu, s jakým interpretují své postavy soudce a správce chudinského ústavu Martin Hrubý a Roman Teprt, se nedá mluvit mírněji než jako o fyzickém i slovním tajtrlíkování.
Jestliže někdo vytvořil v boleslavském Revizorovi ze zadních řad lidsky uvěřitelnou postavu, pak je to hostující Jakub Koudela jako poštmistr Špekin. Smutná vizitka u hry, která má tolik plnokrevných a mnohem zásadnějších figur…
Postava Hejtmana se zcela jistě nezařadí k výstavním rolím Petra Mikesky, jenž si jinde, konkrétně v Hamptonově Úplném zatmění, vysloužil Thálii.
Nadějný balalajkový úvod, jaký je nastolen přetahováním drben Bobčinského (I. Theimer uprostřed) a Dobčinského (P. Prokeš vlevo), vyjde do ztracena.
Chlestakovem je v Boleslavi M. Ligač (uprostřed). Herecká proměna švorcového budižkničemu v parazita se bohužel odehrála před 3. jednáním v zákulisí.
Herecky nejlepší figurou boleslavského nastudování Revizora je poněkud nečekaně poštmistr Špekin v podání hostujícího mosteckého herce Jakuba Koudely.