Článek
V sobotu 6. října se pořádal terénní běh na dobřanském Martiňáku. Začalo se z rána, kdy už slunce trochu vysušilo orosenou trávu a my se pustili do značení okruhu v délce 3,6 km. Nahoru a dolu, zase znovu a celkem dvakrát. ,
„Dnes si nevydechnou,” povídám a zatloukám kolík s cedulkou o směru běhu, kterých bylo v lesoparku spousty. Uplynula hodina a my se ocitli v místě startu. To byl nejvyšší čas na stavbu stánku, pro zázemí časomíry. Rychle se nanosilo občerstvení pod dřevěnou pergolu a začali se trousit první běžci.
O pár minut později už na místě vesele debatovaly tři pětice běžců i jejich podpory z řad rodinných a sem tam někdo pohledem na hodinky kontroloval čas, který se blížil k hodině jedenácté. Ještě pár instrukcí k časomíře, společné foto, lehké protáhnutí, výklus - a zazněl hlas svolávajíc ke startu. Začal odpočet minut a pak už jen tři, dva, jedna start. Mohlo se konečně vyběhnout v prémiérovém startu Běhu Martinskou stěnou.
Úvod vedl z mírného kopečka. Po pár minutách se seběhlo z příjezdové cesty vedoucí nahoru ke startu a mezi stromy po zpevněné cestě pokryté spadaným listím se pokračovalo areálem lesoparku vstříc přírodním nástrahám v podobě strmých kopečků.
První zkouška v místě kamenného srdce na sebe nenechala dlouho čekat. Začalo pravé stoupání. Pěkně na špičky a až nahoru. Tady se pole roztrhalo a oddělila se skupina pěti uprchlíků. Proběhlo se borovým hájem, okolo zvoničky a už se vybíhalo k nejvyššímu bodu trati kolem masivního dřevěného kříže k místu bývalé šibenice, kde geometricky uspořádány stojí lipová čtyřčata.
Odtud už zase profil lehce klesá a po cestě pokryté oblázkovým kobercem se sbíhalo k zahrádkářské kolonii na Kamínku. Odtud také ten název, neboť oblázků a valounů je zde tolik, jako u řeky Vydry na Šumavě.
Po proběhnutí mezi ploty zahrádek, se prudce seběhlo k nejnižšímu bodu tratě. To každému dalo tušit, že něco přijde. Ano, přišla další nadílka v podobě výstupu. Špičky bot se opět zakusovaly do cesty stoupající ke kapličce pod párem letitých kaštanů. Nikdo zde nemohl přehlédnout na zemi nastříkaný nápis MODLI SE! Dost bylo srandy, popadnout dech a jede se dál, znovu kolem zvoničky, borovým hájkem a doleva cestou k místu startu, kde hlouček fanoušků pobouzel běžce do dalšího kola. Celkem se naběhalo 7,2 km, což prověřilo a fyzicky potrápilo snad každého.
Odměnou po doběhu bylo polední slunce, které v mírně chladném vzduchu příjemně hřálo. Dalším pohlazením byl tác chodských koláčů, chléb se škvarky, jablka, čaj a Birell. No paráda. Už jen plná pusa pochoutek a občas potlesk dobíhajícímu běžci. Cvak stopek uvítal v cíli posledního pokořitele tratě, jehož výraz ve tváři vypovídal něco ve smyslu No konečně v cíli.
Po občerstvení se začaly předávat ceny třem nejrychlejším v kategoriích a následně každý obdržel i diplom v retro stylu. Parta od 456CÍL si totiž recesi umí opravdu užít. Na závěr už jen poděkování všem zúčastněným i těm, co se podíleli na organizaci. Prvotina se povedla a už se pomalu může připravovat následující ročník.
