Článek
Zmíněný prales má své jméno podle nedaleké obce Sobědraž, a nazývá se tedy Sobědražský prales. Nejstarší část této přírodní památky byla vysazována od roku 1809, a to především dubovými stromy.
V dutinách těchto starých velikánů, kromě dubů též buků, si budují svá hnízda četní lesní pěvci, jako především lejsek malý – tento drobný krasavec patří mezi silně chráněné a ohrožené druhy, a tak podobné lokality jsou nezbytné pro udržení tohoto hmyzožravého opeřence.
Mnohé možná překvapí, že zde rovněž se vyskytující obyvatel městských parků a hřbitovů, veverka obecná, je rovněž chráněným druhem pro její snižující se stavy. Zde je k vidění tmavá varianta, typická pro hory a lesy, naopak od nížinné zrzečky.
Současné složení lesního porostu tvoří z plné poloviny dub letní, bezmála stejně, tedy 45 procenty pak buk lesní, a zbývajících 5 procent patří modřinu opadavému i dalším ojedinělým druhům stromů, jako jsou smrk ztepilý, borovice lesní i jedle bělokorá (ta je k vidění jen v oplocené části pralesa).
Zvláštností je, že zde chybí porost keři, což však je příčinou devastace památky zvěří - divokými prasaty, srnci a daňky. Požírají totiž mladé semenáčky, které zde nechrání patro nízkého porostu, a les nemá šanci na přirozenou obnovu. Proto alespoň na dvou úsecích jsou zbudovány oplocenky, kam zvěř nepronikne, jedná se o mnohem méně častý jev devastace přírody, než té, kterou má svědomí samozvaný dvounohý pán tvorstva.
Les je chráněným územím od prosince roku 1985, v platnost vyhláška vstoupila od února roku 1986. V současnosti se řeší, zda zde redukovat počet spárkaté zvěře či vybudovat větší oplocení, stejně jako nutnost náhrady ojedinělých jehličnanů a jejich nahrazení jedlí a lípou.
Badateli po stopách keltské historie a mystiky s oblibou vyhledávané Obrovy hroby, jsou k nalezení prakticky za rohem od pralesa. Jedná se o zarostlou, zhruba půl hektarovou plochu, ohraničenou zarostlým valem. Zda zde opravdu byla keltská svatyně, je otázkou úvah, archeologické pátrání přineslo důkazy o slovanském osídlení - nalezeny zde byly střepy slovanské keramiky ze 12. století.
Zbytky železné strusky, které svědčí o tavení železa, souvisí s nedalekým Chlumem, vrchem, kde v dávnověku se železná ruda těžila. Nicméně zkušenosti četných návštěvníků, kteří popisující jakousi sílu nutkající je na místě dlouho nepobývat, nahrávají teoriím vyznavačům tajemna.
O tom, zda zde spí věčný spánek rodina jakéhosi obra, jak praví pověsti, pak již s jistotou lze pochybovat a legenda patří ryze do světa bujné lidské fantazie. Mírně bažinaté místo, připomínající kaliště divočáků, je stejně tak zarostlé jako valy jej střežící.
Co však upoutá a při čem zamrazí i ryze esoterikou netknutého turistu je vpravdě obrovský nepořádek na okraji lesa poblíž obou míst - pokud naše civilizace nezanikne a budoucí archeologové zde budou pátrat, najdou zde nespočet důkazů o civilizaci lidu barevných plastů.
Tato i jinde patrná neúcta k přírodě, kdy si z ní lidé dělají smetiště, je velmi tristní pro ty, kteří k ní mají úctu a cítí se být její drobnou součástí, o úctě a pokoře k tomu, co tu bylo dávnou před námi a mizí nám před očima, pak už nelze mluvit ani náhodou.
