Článek
V lezavých dnech a mlžných nocích letošního času adventního slušná porce vánoční atmosféry byla rozhodně milou přípravou na svátky. Za jejich mnohdy údajně související chaotičnost si mohou pouze sami ti, kdož nad kouzlem a klidu svátků preferují shon obchodních center s neodbytnou reprodukcí koled a mnohdy všudypřítomnými tlusťochy v rudém, dříve importovanými odkudsi z mrazné Sibiře, a dnes pro změnu na sobím spřežení dorazivších zpoza polárního kruhu.
Ledeckého program Sliby se maj plnit o Vánocích byl rozdělen na dvě poloviny, v první zprvu v úspornější sestavě, tedy s rytmikou Dave Mendez u baskytar a Štěpán Smetáček za bicími, doplněných dvojicí vokalistek, naservíroval pár „civilních“ písniček ze svého repertoáru.
V unplugged setu sáhl Janek do repertoáru svých oblíbenců, a počínaje Kalandrovou verzí Dylanova songu Like a Rolling Stone přes Stingův působivý Moon Over Bourbon Street (kde v úvodním vokálním intru se blýskl i Dave coby zpěvák) pak nechal diváky hádat autory skladeb. Připojením Nostitz Quarteta již zvuk natrvalo obohatily smyčce.
Po hodině produkce a krátké přestávce večer pokračoval ryze ve vánočním duchu - údery zvonů do tmavomodře nasvícené scény, vokalistky stylizované do podoby andílků, a hlavně písničky o čase, na který se většina lidí obvykle touto dobou těší.
A zde byla i chvíle pro písecké Berušky, dětský sbor, který si s doprovodem celé kapely zazpíval dvě tradiční koledy. Milé a očekávané zpestření programu bylo přijato velmi příznivě a Ledecký se spoluhráči dotáhl zbývající hodinu až k titulní, tedy i závěrečné písni Sliby se maj plnit o Vánocích.
Během průběžné komunikace s publikem občas nastínil okolnosti vzniku některých skladeb a naopak se dozvěděl, že některý z capartů preferuji coby štědrovečerní krmi rajskou a že s psaním Ježíškovi jsou vesměs ve skluzu.
Krátký video sestřih z 2. poloviny koncertu - Ledecký & band, Berušky, Nostitz Quartet
Pochopitelně došlo na přídavky, a to např. Tichou noc, foukanou na laděné lahve - tento nápad dotáhl k dokonalosti před lety Jiří Stivín, když na Jazzových dnech sestavil z tlupy hráčů lidské varhany, ovládané klávesnicí spřaženou s žárovkami na čele, identifikujícími tón jednotlivých foukačů. Finální tříčtrvrtinový song pak pojednával o těch z okraji společnosti, jejichž rodinou je komunita lidí bez příbytku.
Zcela naplněné divadlo mohlo jen konstatovat a cítit, že večer to byl pěkný, pěkný, pěkný… - a proklínat nebylo opravdu koho.
