Článek
Debutovala roličkou komorné v komedii Děvčátko, neříkej ne! (1932), avšak daleko větší příležitost dostala ve filmu Gustava Machatého Načeradec, král kibiců (1932). S Jiřím Voskovcem a Janem Werichem se pak objevila ve filmu Peníze nebo život (1932), kde s Ljubou Hermanovou zpívala písničku Život je jen náhoda. Následovala řada dívčích a ženských postav, které Hanu Vítovou katapultovaly mezi nejpopulárnější herečky své doby.
Ve 30. a 40. letech minulého století byla spolu s Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou a Natašou Gollovou součástí hvězdného souhvězdí nejvyšší svítivosti. Z filmů, které patří v její filmografii k tomu nejkvalitnějšímu, lze zmínit snímky jako Noční motýl (1941), Šťastnou cestu (1943) nebo Znamení kotvy (1947).
Noční motýl jí přinesl obrovský úspěch, ona sama však byla zklamaná hlavně tím, že režisér použil v titulní písni hlas Míly Spazierové-Hezké, i když sama Vítová natočila zmíněnou písničku na desky - a výsledek byl podle mnohých lepší, než v případě filmové nahrávky.
K umělecké dráze předurčila pražskou rodačku Janu Laškovou (jak znělo její pravé dívčí jméno) už jenom samotná skutečnost, v jaké rodině se - 24. ledna 1914 - narodila. Oba rodiče byli operními pěvci, otec Hanuš Lašek působil dokonce jako sólista v Národním divadle.
Na pražské konzervatoři ale nevystudovala zpěv (byť zpívat uměla), nýbrž dramatický obor. Objevil ji tam Jaroslav Ježek, který hledal do Osvobozeného divadla dobře zpívající herečku - a našel ji právě v mladičké Janě Laškové. Ta konkurz na roli Sirael ve hře Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyhrála a ze školy odešla. Právě v Osvobozeném divadle pro ni vymysleli pseudonym - Hana Vítová, inspirací prý byl Vítězslav Nezval. Tehdy ji objevil i film, v němž vytvořila více než padesátku rolí.
Dnes už ví jen málokdo, že ke konci druhé světové války se starala o Janu Včelákovou, dceru Oldřicha Nového, když její oba rodiče byli odvezeni do koncentračního tábora.
Svou poslední velkou hereckou příležitost dostala ve filmu Martina Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949). I když nepatřila k herečkám, které udržovaly styky s vlivnými Němci či nacisty, po Pytlákově schovance de facto skončila. Objevila se ještě v několika drobnějších rolích, ale to už nabrala její herecká dráha pozvolný pád. Její noblesní typ se do nového československého filmu nehodil, stěží by mohla hrát traktoristku, dojičku nebo jeřábnici v montérkách.
Vdaná byla dvakrát - poprvé za operetního zpěváka Járu Pospíšila, podruhé za Bohumila Rádla, někdejšího šéfredaktora časopisu Kinorevue, s nímž ale nezestárla - manželství bylo rozvedeno v roce 1955. Když pak její jediná dcera Bedřiška spáchala z nešťastné lásky v roce 1959 sebevraždu, bylo to trauma, které ji poznamenalo do konce života.
V roce 1970 prodělala těžkou autonehodu, potom si hnula s plotýnkami a ochrnula na jednu nohu. S vystupováním na estrádách s Karlem Pixou a R. A. Dvorským byl rázem konec. Následujících sedm let se Hana Vítová pohybovala po nemocnicích a sanatoriích. Nestěžovala si, i když byla hodně sama. Zemřela ve třiasedmdesáti letech 3. března 1987.