Článek
V srpnu jste točil s německými filmaři. O jakou roli a film se jedná?
Film se jmenuje Ottilie von Faber - Castell. Nečetl jsem sice celý scénář, ale z toho, co jsem se dozvěděl od štábu, jsem pochopil, že se jedná o příběh mladé dědičky továrny na výrobu pastelek a psacích potřeb. Situován je dle skutečných událostí na přelom devatenáctého a dvacátého století. Já vystupuju ve scéně rodinné seance, a to v postavě Aleistera Crowleyho, což byla autentická osobnost ve své době známého šamana a mystika.
Se stříbrným plátnem souvisí i vaše další letní činnost. Prozradíte, co to bylo?
Ano, ano, s Robertem Rohálem pracujeme na knize o filmových hercích a herečkách prvorepublikové a protektorátní doby. Kniha by měla být jakousi obsáhlejší kronikou portrétů devětadvaceti hereckých osobností onoho historicky přelomového času.
V době prázdnin jste navíc lektorsky působil na uměleckém táboře a od září vás čeká výuka na Mezinárodní konzervatoři Praha. Baví vás "role" pedagoga?
Na letním táboře jsem působil jako lektor a režisér představení, které jsem s dětmi nazkoušel podle svého vlastního scénáře. Funkce lektorská i pedagogická mě velmi baví zvláště v případě, kdy jsou studenti soustředění, plní radostného nadšení a potřeby spolupracovat.
Mimo to jste na jaře nastudoval hudební pořad Staré filmové melodie, který měl premiéru v Kroměříži. Rýsuje se pokračování? Kde všude vás uvidí a uslyší?
Mám ohromnou radost z toho, že budou realizovány reprízy tohoto pořadu. Ty nejbližší budou v Dobrušce, ve Vyškově a ještě by se měly do konce roku odehrát na několika místech, která zatím nemám definitivně potvrzena, a proto je z pověrčivosti neprozradím. Mimo to budu písně z tohoto pořadu zpívat na kroměřížském Neslýchaně zábavném večeru a také na pražské vernisáži obrazů Josefa Doláka, nazvané Symptomy abstrakce, která se koná 5. září v 17 hodin ve vinárně v Truhlářské. Všechny srdečně zveme.
V Divadle Šumperk stále probíhá výstava fotokolekce Nostalgia 22, jehož jste jednou z hlavních tváří. Jak k tomu došlo?
Oslovil mě autor fotografií Robert Rohál a já jeho přání být duší několika fotografií moc rád vyhověl. Fotky mají tu sílu a neopakovatelný dar koncentrovat a na "časy věčné" zachytit okamžik. Kdo by nechtěl být součástí takového zázraku?