Článek
Villa d´Este nese jméno kardinála Ippolita d´Este, pro něhož byla postavena z bývalého benediktinského kláštera v roce 1550. Jejím autorem je neapolský architekt Pirro Ligorio, který navrhl i okolní park, dnes největší lákadlo turistů. Ne náhodou získal v roce 2007 komplex titul nejkrásnější evropská zahrada.
Po kardinálově smrti prošel celý areál několika úpravami. V roce 1605 nechal kardinál Alessandro d´Este opravit poškozené fontány a vodotrysky a park vyzdobit několika dalšími prvky. Další práce na zahradě byly provedeny v letech 1660 – 1670 a jejich autorem je Gian Lorenzo Bernini, významný italský barokní architekt, malíř a sochař, o němž se říká, že pro baroko znamenal totéž co Michelangelo pro renesanci.
Osmnácté století pak pro celý komplex bylo obdobím úpadku, protože Habsburkové, kteří ho vlastnili, se dostatečně nevěnovali údržbě. Zanedbávání parku skončilo až v polovině 19. století, kdy si v roce 1851 vilu pronajal kardinál Gustav von Hohelohe, a po sérii oprav získal park bývalou slávu a lesk.
Po první světové válce přešla vila do vlastnictví italského státu. Byla dále rekonstruována a zpřístupněna veřejnosti. Ani druhou světovou válku ale nepřestála bez úhony - poškodilo ji bombardování v roce 1944.
Je s podivem, že překrásné, bohatě zdobené interiéry vily přežily veškeré katastrofy, které ji během existence postihly. Sály jsou vyzdobeny převážně v manýristickém duchu, a svůj rukopis zde zanechali nejlepší umělci své doby, například Livo Agresi, Federico Zuccarm, Durante Albertm, Muziano Girolame, Cesare Nebbio nebo Antonio Tempesta.
Park, zdejší největší chlouba a pastva pro oči návštěvníků, má rozlohu 35 tisíc m². V téměř dokonalé symbióze vody a zeleně se zde nachází 250 vodotrysků, 60 vřídel, 255 kaskád, 100 nádrží, 50 fontán, 20 teras, 300 bran a to vše doplňuje na tři tisíce různých sezónních rostlin a stovky stromů.
Zápis na seznam světového dědictví UNESCO z roku 2001 jen potvrzuje unikátnost komplexu. Jeho všechna „vodní díla“ zásobuje 600 m dlouhý tunel vybudovaný pod městem a přivádějící vodu z řeky Aniene a dalších pramenů. Architekt P. Ligorio přesně propočítal, kolik vody bude potřebovat, a realizoval vodní park na principu spojených nádob s využitím tlaku vody bez jakéhokoliv použití mechanického zařízení.
Typické pro tento park jsou především originální vodní fontány. Mezi nejpůsobivější se určitě řadí Dračí fontána, jejímž tvůrcem je Ligorio, stejně jako Sto fontán, což je rozsáhlý vodní systém lemující jednu z teras. Voda z fontán odtéká do jezírka, které střeží sochy orlů. Nevynechejte ani fontánu Ovato, výjimečnou svým půlkruhovým průchozím podloubím.
Atraktivní pro návštěvníky je i Varhaní fontána s hydraulickými varhanami, které několikrát za den zahrají návštěvníkům parku malý koncert. Jeho poslechem můžeme pobyt v tomto italském ráji nedaleko Říma zakončit.
