Jan Eskymo Welzl, dobrodruh s duší dítěte

Jan Velzl se narodil v roce 1868 coby druhorozený syn kloboučnického tovaryše a hokynářky. Po ukončení školy, kde začal své jméno psát jako Welzl, a vyučení zámečníkem, se v 16 letech vydal do světa.

Prošel Itálií, Balkánem. Domů se vrátil kvůli nástupu na vojnu, kterou těžce snášel. Když po třech letech svlékl uniformu, doma u matky zůstal jediný den. O týden později už se jí ohlásil z Hamburku, kde začala jeho cesta za dobrodružstvím.

Na zaoceánských lodích projel Welzl celý svět, aby nakonec zakotvil v ruském Irkutsku na stavbě železniční magistrály. Tam se v jeho hlavě zrodil nápad, projít Sibiří až k Severnímu ledovému oceánu.

Tisíce kilometrů pustého území prošel nejen s nedostatečnými zásobami, ale také bez mapy a kompasu. Až do své smrti s nimi totiž neuměl zacházet. Nakonec zakotvil na jednom z Novosibiřských ostrovů a časem se vypracoval v uznávaného lovce, obchodníka s kožešinami a také řemeslníka. Se spřežením psů rozvážel po Arktidě poštu a zboží.

Několikrát se přepravil na Aljašku, poznal Yukon s jeho zlatokopeckou horečkou, projel peřeje White Horse i Five Fingers. V roce 1903 byl na Novosibiřských ostrovech zvolen náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho jméno bylo známé po celém Severu, bílí osadníci mu říkali Arctic Bismarck, eskymáci Moojok Ojaak, Pojídač medvědů. 

Dobrodružná povaha ale Welzla hnala stále dál. V roce 1924 ztroskotal se svou lodí na Aljašce a zachránil si jen holý život. Úřady ho pro absenci dokladů z Ameriky vyhostily a tak se Jan Welzl po třech desítkách let v roce 1928 vrátil zpátky domů, do Zábřehu.

V roce 1929 si Jana pozvali do Brna redaktoři tehdejších Lidových novin a začali jeho dobrodružství zapisovat. Společně tak dali vzniknout dílu, které Eskymo Welzla proslavilo na celém světě.

Knihy jako Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Třicet let na Zlatém severu či Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě mu zajistily nesmrtelnost.

Nespokojenost se situací v Evropě a hlavně s konvencemi, které dobrodružné povaze Eskyma nesvědčily ani trochu, se vydal po čase zpět do Dawsonu. Kvůli úrazu zad, který utrpěl na stavbě, už další cestu k Eskymákům neuskutečnil. Za svůj životní cíl si stanovil sestrojení perpetua mobile. Zemřel 19. září 1948.

Po Welzlově smrti se badatelům podařilo odhalit několik záhad. Původní datum jeho smrti bylo stanoveno na rok 1951, pátrání ale prokázalo, že zemřel o tři roky dříve. Je pochován na dawsonském obecním hřbitově, pod mramorovou deskou s českým nápisem Kde domov můj.

Každoročně se v Zábřehu koná festival Welzlování, jehož součástí je třeba závod lidských čtyřspřeží či běh s kufrem v ruce - Welzlův kufr. Zábřeh pořádá také Welzlovo filmobile, mezinárodní přehlídku cestovatelských filmů, dubnový pochod Po stopách Eskymo Welzla a Welzlův kvadriatlon.