Hruška pojal Shakespeara v Příbrami jako poctivý tříhodinový zážitek, nabízí elfíčka i chůdy

Režijně má hru na svědomí Jaromír Hruška, pro kterého to byla první spolupráce s divadlem A. Dvořáka v Příbrami. Scénu, kostýmy a výpravu tentokrát obstarala Agnieszka Pátá-Oldak, jejíž práce dává vždy smysl, je originální, přesná, zároveň rozpoznatelná a osobně se nad výsledkem jejího snažení pravidelně raduji.

Co se provedení inscenace týká, Hruška se rozhodl text prakticky neupravovat, použít překlad profesora Martina Hilského a zachovat tedy blankvers. Po technické stránce je inscenace provedena bezchybně - zvuky, efekty, doprovodná hudba, zvolené rekvizity, práce světel, to vše dává smysl každé zvlášť a i jako celek.

Hra ovšem nezůstala v 16. století. Došlo k určitému posunu v čase, ačkoliv velmi zvláštním způsobem. Kostýmy zůstaly podle předlohy antické a látkou se, zejména v některých případech, hodně šetřilo. Na druhou stranu si však elfové v lese fotí mobilním telefonem "elfíčka" a když se má hledat speciální čarovná rostlina, použije se notebook a internetový vyhledavač. Tím je dokázáno, že Shakespear může být atraktivní i pro diváka dneška.

Hra je náročná na obsazení, potřeba je celkem 17 lidí, a tak je příbramský soubor ve hře podpořen hostujícími kolegy, z nichž nejvýraznější je Petra Bílková, hrající elfa Puka. Je velmi výrazná a z povahy role tráví na jevišti opravdu podstatnou dobu. Její výraz je hodně podobný Báře Hrzánové a mužská role jí sedí přirozeně, je přesvědčivá a její výkon je fyzicky i umělecky velmi dobře zvládnutý.

Z logiky věci se nelze věnovat všem individuálním hereckým výkonům. Hlavní ženské role kamarádek Heleny a Hermie ztvárňují Ivana Krmíčková a Monika Timková. Právě Timková je pro příbramského diváka stále ještě málo známá a nyní dostává výrazný prostor. Ten využívá s noblesou a velkým nasazením. Krmíčková je naopak místnímu divákovi dobře známá, ale tentokrát překvapí - na jevišti v jednu chvíli běhá na chůdách.

Hra je znatelně obohacena esencí erotiky. Odhalených nohou až do půli stehen, rafinovaných výstřihů či intimních dotyků je zde plno.

Sen noci svatojánské má dvě základní roviny - kromě té hlavní, kde si láska v režii elfů dělá s lidmi, co chce je zde zároveň paralelní příběh několika dělníků - ochotníků, kteří si v lesíku nacvičují svůj kus, který chtějí předvést athénskému knížeti Theseovi (Vladimír Senič) u příležitosti jeho svatby s Hipolytou, královnou amazonek (Eliška Dohnalová). Jedním z nich je měchař Píšťala Franta alias Petr Florián. Ten mezi ochotníky dostane za úkol hrát ženskou roli a diváka svým výkonem shazuje ze sedaček. Je komediální a neuvěřitelně zábavný.

Představení ve své kráse ale trvá více než tři hodiny, s přestávkou téměř tři a půl hodiny. To je prostě moc. Hruška diváka koupe v silném vývaru a jakoby se rozhodl jej Shakespearem umučit na dalších 400 let dopředu. Zážitek je to skutečně fortelný, ale vydrží to jen milovník divadla nebo posedlý shakespearovec.