Článek
Draslavic Půta, příslušník jednoho z nejstarších a nejmocnějších českých rodů, byl zakladatelem pevnosti, která se časem roztáhla po celém hradním kopci. Z rekonstrukce a dobových kreseb si uděláte představu, jak hrad kdysi vypadal. Předsunutá opevnění se táhla až hluboko k úpatí kopce. Puttenstein, Půtův kámen, zkomoleně Potštejn, byl založen ve 13. století.
Patřil k řetězu obranných hradů táhnoucích se v pásu při hranicích království. Podobně se budovala opevnění v předmnichovské republice, mezi velkými pevnostmi byly vklíněny menší tvrze, které chránily osady a města. Posádka s purkrabím nebo hejtmanem kontrolovala kupecké stezky, a zároveň sloužila jako jakási kasárna v případě průniku nepřítele pohraničními hvozdy.
Rytíř loupežníkem a loupežník rytířem
Ne vždy byl ale majitel královým příznivcem, což ukázal i Mikuláš z Potštejna, který nemohl Lucemburky vystát a podnikal útoky do blízkého Slezska. Byl to úlisa převeliký, když na něj panovník udeřil, poklekl a slíbil věrnost, jakmile byl nejvyšší z dohledu, plenil o to víc. Jenže se přepočítal, markrabě moravské Karel, posléze král a císař Karel IV., přitáhl pod Potštejn a Mikuláše vykouřil.
Než se tak stalo, stačil údajně zemský škůdce zakopat naloupené cennosti kdesi na hradě. Roku 1339 Karel hrad na devět týdnů oblehl, desátý už Mikuláš nežil. Potštejn byl rozvalen, posléze jej nechal Karel v letech 1355-1358 obnovit.
Mikuláš byl to, čemu se říká loupeživý rytíř, což je pěkný protimluv. Buď je to darebák, nebo rytíř. Obojí těžko.
Až budete stát u hradního paláce, uvidíte, jak silné zdi odolávaly útokům střelců z kuší.
Vlastnil ho i král Jiřík z Poděbrad a na Kunštátě, hrad sloužil jako zástavní. Reprezentační sídlo z Potštejna udělal Vilém II. z Pernštejna. Bohužel příslušníci tohoto rodu byli milovníky přepychu, posléze jmění promrhali a hrad měnil majitele.
Počínal si jako zběsilý krtek
Pak přišel slezský šlechtic Jan Ludvík Harbuval Chamaré. Potštejn hrad i město se vzpamatovávaly po třicetileté válce, Harbuval zřídil textilní manufaktury, město prosperovalo. Jenže mu někdo nakukal, že v ruinách je poklad. Tak kopal, hrabal, bořil a nic. Nakonec se ruina stala stavebním materiálem pro obec.
Jeho blouznění po majetku popsal Alois Jirásek v Pokladu, jenže kdo dnes Jiráska čte. I film o krtčí práci hraběte byl natočen. Chamaré nechal postavit pěkný zámek, v části je expozice, část je restaurační. Kopec zarůstal, kameny, pokud zbyly¨, padaly, v 19. století se z městečka stalo známé letovisko. Už v 60. - 70. letech minulého století se tu dobře trampovalo.
O hrad se nyní stará obec, v kapli se oddává, slouží se bohoslužby a na hradbách dovádějí černé kozy. Přes léto je jim s návštěvníky dobře, na zimu putují do vyhřátého pelešení v městečku.
