Článek
Ano, tenhle příběh zná každý Čech především z Dvořákovy Rusalky. Ač ji autor sepsal jako vysoce básnivou sondu do zkažené duše moderního člověka, okořenil její poetiku také ironií a humorem. Většina českých inscenátorů ji ale přesto dosud prezentovala v dvořákovském duchu – jako snivou pohádku, jež se od jiných odlišuje jen tím, že nemá šťastný konec.
Deklarovaná snaha hostujícího režiséra Martina Vokouna nehladit po srsti, neodhazovat Giraudouxův mnohdy až kousavý humor a celou látku zpřítomnit, budila očekávání. Snaha o věrněji Giraudouxův výklad, oblečený do kostýmů moderní fantasy, ale zůstala viset pár metrů za startem. A tak vnějškové atributy takto vytyčených mantinelů, jakkoli naplňující záměr nejlépe ze všech inscenačních složek, dělají nakonec inscenaci medvědí službu.
V mladé Nině Horákové našel Vokoun velmi přesvědčivou představitelku. Její interpretace je však veskrze tradiční a Ondinu jako bytost bezmezně a věrně milující oproti dosavadním výkladům nikam neposouvá. Ondina Horákové je tak živočišná, ohebná, éterická a nespoutaná, jak se na nadpřirozenou pohádkovou bytost sluší a patří. A dokáže si velmi zdárně poradit s Giraudouxovým přenádherným jazykem.
V rytíři Hansovi Václava Šandy nachází tato herečka s výrazným pohybovým talentem, jenž uplatňuje mj. v originálním souboru Veselé skoky, partnera pohybově zcela strnulého, což bohužel umenšuje výrazný Šandův posun ve verbální složce jeho herectví. Šanda získává v roli žádoucí jistotu a účast diváků až v závěrečných obrazech procitnutí jeho dosud netečného a sobeckého srdce, a tak je paradoxně v nejsložitějším výstupu své role mnohem přesvědčivější než v úvodních méně náročných scénách milostného poblouznění střídaných s chladným floutkovstvím.
Bylo cílem inscenátorů vytvořit ve výstupech s převahou zkaženého lidského živlu ostrý kontrast k lyrické čistotě scén, jimž dominuje Ondina, po poezii nabídnout humor, ale způsob, jímž se tak děje, má jistě nechtěné vyznění. Herci v menších rolích bortí tradiční pohádkový nádech hry, aniž by však nabízeli žádoucí výkladový posun, ba co víc: Giraudouxův skvostný text prodávají v brakovém přebalu.
Někteří se s hrou zcela míjejí žánrově (nechtěně směšný Soudce Miroslava Babuského), jiní předvádějí tisíckrát omletou šarži (Královský komoří Luďka Jiříka), další mají až ochotnický projev (Anselm a především král Herkules Martina Hrubého), nebo zůstávají zcela bezbarví (básník Bertram Ivo Theimera). Za takové situace působí často nepatřičně - nikoli vinou její tvůrkyně Agnieszky Páté-Oldak - výtvarně zajímavá a silně technicistní scéna, nemluvě už o kontroverzních kostýmech, které se ovšem mění v karikaturu, pokud je herec nedokáže svým projevem obhájit.
Opuštěnost titulní postavy, která jediná vychází se ctí, se ze hry, kde je tématem, bohužel přelévá i do jejího boleslavského ztvárnění.
Ve srovnání s pohybovou virtuozitou Horákové o to víc vyniká tělesná strnulost Václava Šandy (rytíř Hans). Ten ale jinak poprvé jeví příslib talentu.
Sérii rolí žen převážně romantických, oddaných a často trpících doplňuje Svatava Milková žádaným protiúkolem pyšné a zkažené princezny Bertildy.
Václav Šanda a Nina Horáková v titulních rolích se pohybují na výtvarně silně stylizované scéně Agnieszky Páté-Oldak, hojně využívající projekci.
O tom, že invenční kostým může při minoucím se režijním výkladu prokázat herci medvědí službu, by mohla vyprávět Ivana Nováčková jako Královna Isolda.