Článek
Jak jste se stal restaurátorem?
Nejsem teoretik. Když jsem se po základní škole rozhodoval, kam jít, bylo jasné, že výběr padne na řemeslný obor. Chtěl jsem studovat truhláře nebo zlatníka – dřevo voní, zlato se blyští. Nakonec jsem zvolil dřevo. Po maturitě jsem chtěl jít dál a restaurování nábytku byla možnost, jak skutečně zúročit praxi. Neměl jsem zájem sedět v posluchárně, tvářit se na úrovni a mezi přednáškami pít fairtrade caffé macchiato.
Musí mít restaurátor nějaký specifický talent?
Vše se dá nastudovat. Co vás ale ve škole nenaučí, je vztah k historii a cit ke starožitnostem. Pro mě bylo přínosem, že v mé rodině se na tyto hodnoty dbá. V době plné konzumu a plýtvání je těžké odolat, nevyhodit poničený předmět a nekoupit místo něj nový. Kdyby to ale takhle dělali naši předci, sedíme tady na drnu hlíny.
Čím pro vás bylo studium na Vyšší odborné škole restaurátorské?
Poznal jsem spoustu zajímavých lidí, pro které není cílem jen vydělat na novou televizi, ale posunout hodnoty o trochu dál a výš.
Co byste poradil současným studentům restaurování?
Pracujte srdcem a kvalitně, pak si vás lidé najdou. Snažte se být přínosem pro společnost, která na vás bude hrdá, aby se pak vaše práce předávala z generace na generaci.
Jaká byla po vašem absolutoriu realita?
Chtěl jsem praxi, navázat na školu a její myšlenky, ale vše bylo jiné, těžší. Každý jen počítá kačky, všechno se flinká, základem je maximalizovat zisk. Nejsem hipík, ale tohle není pro mě. Proto jsem odjel na Nový Zéland provětrat hlavu a podívat se, jestli i na druhém konci planety jde jen o kačky. A nejde! Dovolím si postřeh: U nás je zaměstnanec brán jako ten, kdo chce peníze, kdo potřebuje zaměstnavatele. Na Zélandu je to zaměstnavatel, který potřebuje zaměstnance, protože ti mu kumulují zisk. A proto si jich váží. Pln optimismu jsem se po roce vrátil domů, kde mám kořeny a kde chci být přínosem, a tak vznikla Dilna Boleslav.
Můžete nám o ní něco říct?
Chtěl jsem vlastní dílnu. Jenže kde ji vybudovat? Hledal jsem po realitních kancelářích. Po šesti letech a asi šedesáti obhlédnutých domech jsem konečně našel to, po čem jsem toužil, v Lednici. Teď zde rozjíždím restaurátorskou dílnu. Vyrábím i drobné užité umění vycházející z historických předmětů a nabízím také bytové poradenství.
Jaký nejzajímavější starožitný kus se vám dostal pod ruce?
Specializuji se na umění mezi léty 1918 až 1939. Z tohoto období stojí za zmínku psací stůl od pana profesora Panka z Prahy. Koupil jsem ho jako investici na aukci, že jej opravím a pošlu do světa. Ale stala se z něj taková srdcovka, že jsem si jej nakonec nechal a koukám na něj raději, než na televizi.
Kdybyste mohl zrestaurovat jakýkoliv předmět, co by to bylo?
Poslední dobou je mi trnem v oku kaple sv. Huberta na cestě z Lednice do Valtic. I když je to stavba malá, tak si ji všichni mocipáni přehazují jak horký brambor a památka mezitím chátrá. Doufám, že se nedočkám jejího úplného zničení. To by mě mrzelo, ztratit kus tak krásné historie!
