Článek
Jak vás jako absolventku vysoké školy napadlo jít na Vyšší odbornou školu?
K restaurování jsem se dostala celkem náhodou, a to, když mi červotoč sežral první téma mé diplomové práce. Vystudovala jsem dějiny umění a pro závěrečnou práci jsem si vybrala popis dvou pozdně gotických soch v kostele sv. Jakuba Většího v Jihlavě. Ale při celkové asanaci kostela a odvozu veškerého mobiliáře se tyto sochy rozpadly restaurátorům v rukách. Proto jsem se začala zajímat o restaurování dřeva.
Čím bylo studium na vysoké a vyšší odborné škole rozdílné?
Hlavně praxí. Přece jen od teorie na papíru k práci rukama je dlouhá cesta. Moji spolužáci na vyšší odborné škole - truhláři - měli výhodu, znali technologie a materiály. Hodně jsem se na začátku ptala kolegů i vyučujících, často jsem prostě nevěděla. Ale během prvního roku studia, kdy se v rámci výuky kopírují staré předměty a pracovní postupy, jsem se naučila základy práce se dřevem. Pak už šlo všechno líp.
Čím pro vás byla Vyšší odborná škola restaurátorská jednoznačným přínosem?
Tím, že je má práce vidět. Nesmírně mě baví sledovat vývoj, jak se ze zchátralého, poškozeného předmětu stává skvost.
Studovala jste svůj obor i v zahraničí?
V rámci vysokoškolského studia jsem byla prakticky rok v rakouském Grazu. Rozhodně to byla velká zkušenost, hlavně kvůli jazyku. Všem vřele doporučuji odjet, prověřit a zlepšit své jazykové schopnosti, nasát atmosféru a jinou mentalitu lidí.
Být restaurátorem není zrovna výnosná profese. Uživíte se?
Práce je dost, za což jsem ráda. Mám výhodu, že máme doma malou dílnu, takže nemusím vydělávat na nájem.
Jaké vlastnosti by podle vás měl mít dobrý restaurátor?
Hlavně asi pokoru a trpělivost. Restaurování je i otázkou etiky, takže je dobré konzultovat s kolegy některé postupy práce. Určitě se vyplatí vzájemná spolupráce mezi jednotlivými obory restaurování. Existuje jich totiž mnoho: dřevo, malba, keramika...
Na jaký typ restaurování se specializujete vy?
Mým oborem je restaurování nábytku a nepolychromované dřevořezby. Práce se dřevem mě bavila odmalička. Restaurování nábytku není stereotyp, pokaždé je to jiné. Člověk musí mít přesahy i do dalších oborů, to je výzva.
Jakou nejzajímavější věc jste kdy restaurovala?
Asi dvě stě let staré klasicistní sloupkové hodiny. Byly koncipované jako divadelní scéna, místo portálů a horizontu měly zrcadla. Za zadní deskou jsem náhodou našla tužkou napsaný německý přípis, o kterém rodina majitele nevěděla. Z tajemného vzkazu vyšlo najevo, že byl napsán už v roce 1922 a že hodiny byly v té době sto padesát let staré!
Máte jako restaurátorka nějaký sen?
Mým přáním je licence na restaurování kulturních památek. Když ji získám, budu mít šanci dostat se ke skutečným skvostům, třeba v muzejních depozitářích.
