Článek
Tým kolem uměleckého šéfa Petra Mikesky v roli režiséra obvykle charakterizuje osobitý, ve vizuální stránce i jinde jasně rozpoznatelný rukopis. Tentokrát ale byly – a je to ve většině aspektů dobře – ambice solitérů upozaděny s jasným cílem nechat vzniknout čistě hereckému představení.
Příběh královny detektivek zasadil scénograf Michal Syrový do bytelné kulisy klasicky vytapetovaného a zařízeného staroanglického hotelového pokoje pro lepší společnost, kam kostymérka Agnieszka Pátá - Oldak přivádí postupně hotelové hosty jak na přehlídku anglické meziválečné módy.
V ní dominují večerní šaty Elizabeth Claythornové, nejkrásnější ženy na scéně (opakovaně hostující Diana Šoltýsová), či klasicky vzorované sako doktora Armstronga (Radim Madeja). Dobře oblečení hosté poté, co si odbudou pár předepsaných slov a drinků, postupně mizí ze scény i ze života podle notoricky známého klíče odvíjejícího se od říkanky o deseti malých černoušcích, aby pykali za smrt, kterou sami způsobili jiným buď z nedbalosti nebo čiré vypočítavosti.
Celkem jedenácti hercům se bez výjimky daří především v konverzační rovině, jejíž techniku zvládají takřka ukázkově. Hlídají si ji s takovým soustředěním, že tím bohužel trochu trpí druhá výrazná složka, kterou si scénář u herců nárokuje – ta psychologická.
Postavy se i v situacích, kdy jsou odhalena nejtemnější zákoutí jejich minulosti, obhajují se školně dokonalou dikcí salónních řečníků – obvykle bez stopy většího emotivního vzrušení lovné zvěře, která byla právě chycena do pasti. Teprve když osud v podobě fanatického soudce z povolání (Petr Bucháček) zredukuje počet aktérů na polovinu, pomáhají sporé světelné efekty – svíčky a posléze i pravá divadelní tma – ruku v ruce s komornějším obsazením objevit i tuto druhou rovinu postav.
Dokonalí sólisté tehdy začínají sborověji slyšet jeden na druhého. Teprve v té chvíli není zhola zapotřebí umělého dobarvení atmosféry, o nějž se do té doby s nepopiratelným účinkem starala zvuková kulisa jako vystřižená z televizních inscenací – od řehotu racků po melodramatické struny hudebních nástrojů.
Sečteno podtrženo - recenzent musí ocenit tvůrce za to, že se nepustili do žádných odvážných experimentů. A zároveň si tak trochu postesknout, že hledišti nedopřáli ani jediné, sebemenší vybočení od zavedené tradice. Všechno je v téhle inscenaci – až na občas se zasekávající temporytmus a již zmíněnou akademicky nevzrušivou dikci herců, jak má být – ovšem až do té míry, že divák není příjemně zaskočen ani tím sebemenším překvapením.
A pak už tam nezbyl ani jeden nemá parametry špičkových, chce se říct až bezchybných boleslavských inscenací, jimiž jsou na momentálním repertoáru Krás(k)a na scéně, Teď mě zabij nebo Chaplin. Diváci však v titulu patrně najdou masové zalíbení pro jeho nepopiratelné magnety: napětí, detektivní žánr, po němž je momentálně enormní hlad, všelidové téma, léty prověřený kvalitní scénář i solidní práci herců.
Diana Šoltýsová a Jakub Koudela si opakovaným úspěšným hostováním v Městském divadle Mladá Boleslav výrazně říkají o trvalé angažmá.
Martin Hrubý (vpravo), letitá opora souboru, se v roli hotelového sluhy Rogerse ukázal v dlouho nevídané formě. Zaujal především po pohybové stránce.
Soudce Wargravea, roli klíčovou pro vývoj zápletky, si s elegancí sobě i Angličanům vlastní střihl Petr Bucháček.
Je až úsměvné, když je divadlo v choulostivém 21. století nuceno povinně uvádět v poutačích na inscenaci skutečnost, že se v představení kouří.