Článek
Křest proběhl 13. května v restauraci Auerole, která se nachází ve 27. patře nejvyšší budovy v Praze City Tower.
Dorazila spousta zajímavých osobností. Vedle manžela Štefana Margity to byla především kmotra alba Jiřina Bohdalová. Dále se přišel podívat Karel Gott, Michal Savid, Felix Slováček, Dáda Patrasová, Karel Vágner a spousta dalších.
Album s novými nahrávkami vydáváte po sedmi letech; asi je to pro vás spíš radost. Zřejmě se nepotřebujete připomínat každý rok novou deskou.
Přesně tak. Na novou desku musí nazrát čas, a teprve když opravdu nazraje, stojí za to ji natočit. Zdálo se mi, že právě teď nadešla ta doba, kdy jsem desku natočit chtěla. Tak jsem ji natočila.
Řekla jste, že písničky na desku musí ladit, na albu jich je dvanáct. Z kolika jste vybírala?
Asi z dvaceti, tedy z malého množství. Moc nerada písničky odmítám. Navíc všichni ti staří bardi, se kterými spolupracuji dlouho, už vědí, co jim vezmu a co ne. Ti už píšou na jistotu. Vzájemně se známe dlouho, takže mi umí dodat píseň přímo na tělo. A zavoněly mi i písničky těch autorů, kteří se na mé desce objevují poprvé. Rozuměla jsem jim, alespoň se mi to zdálo, takže jsem je mohla a chtěla nazpívat.
Po dlouhé době jste nazpívala text Pavla Žáka, to je asi další radost...
To je veliká radost! A je fajn, že k písničce Beethoven napsal hudbu Karel Vágner – oba, jak Vágner, tak Žák, patřili po desetiletí k mým nejbližším spolupracovníkům.
Texty si píšete i sama; tvoříte je raději na muziku nebo „na zelené louce“?
Ráda píšu na muziku, ta mi dodá impuls. Vzbudí ve mně chuť k napsání textu. A taky nápad. Tak tomu bylo i u tří francouzských písní na desce Vyznání. Jsou překrásné. Už když jsem je slyšela v originále, řekla jsem si: to je ono! Takové kdyby mi napsali čeští autoři!
Deska může budit dojmem, že je o splínu duše. Čím si léčíte splín duše vy?
Je docela možné, že se vypíšu. Nebo si pustím nějakou hezkou hudbu. V každém případě se svými splíny nechodím mezi lidi. Pokud je to můj splín, musím si ho sežrat sama. Je to ošklivé slovo, ale tady sedí. A když mám pocit, že jsem s nějakým problémem vyrovnaná a že ho mám zvládnutý, teprve můžu vzít někoho za ruku.
Vyznání je vaším dvacátým řadovým albem; je to pro vás důvod k oslavě?
(váhání) Nevím. Možná ne k oslavě, ale určitě k radosti. Víte, já nejsem vzpomínací typ. Opravdu ne. Teď mám tohle dítě, a to mě zajímá ze všeho nejvíc.
