Článek
Svět je stále menší (a nebezpečnější – o tom ale dnes mluvit nebudeme). Zatímco cesta Philease Fogga kolem světa ve Verneově románu trvala 80 dní, dnes bychom uvažovali spíš o hodinách. Přesto jsou na mapě světa stále místa, která voní dálkou, tajemstvím, dobrodružstvím a příběhy. K nim patří Zelený ostrov Nový Zéland.
Tři mladé autorky se sem vypravily na různě dlouhou dobu ještě za svých studií na pražské Akademii výtvarných umění. Dalo by se říct, že tato cesta napomohla k jejich formování, umělecké dospělosti, k nalezení sebe sama. Každá z autorek vidí toto souostroví prizmatem svého zážitku a vyjadřuje ho svým osobitým způsobem.
Strukturu, či architekturu pralesa Zdenka Hušková přetiskuje v grafických listech zhotovených převážně technikou tisku z výšky, vrstveným linorytem. Skrumáže divoké vegetace vystupují z plochy bílého či černého papíru a demonstrují sílu a energii přírodního růstu. Prales je zde ve věčném pohybu, cirkulaci a koloběhu větru, světla, vody a země jako záruka věčného života, jeho povstávání i přirozeného zanikání. V tomto pohybu je naděje věčně zelená.
Markéta Zlesáková na Novém Zélandu a v Togu opravdu žila, pobývala tam ze všech autorek nejdéle, její práce se vzpomínkami, fotografiemi a zažitým časem se proměňuje nejvíce. Poté, co sugestivně představila hutné a neprostupné pralesy, z nichž přímo sálá vůně hlíny, listí a vzduchu prosyceného sluncem a nocí, se v nejnovější tvorbě její technika i témata zásadně mění. V komplikovaně vrstvených malbách se dívá na krajinu skrze všudypřítomná graffiti, potrhané a zestárlé aktuality na plakátovacích plochách, vyprávěné příběhy.
Akrylové malby Lindy Klimentové vycházejí z akvarelových skic. Rozmývání se nejspíše hodí pro vzpomínky, které se v naší mysli a snech přirozeně přepisují a tvarují. Jemné doteky štětce a transparentní vrstvy barvy zpřítomňují křehkost zážitku - vodu, dřevo a kameny nebo surreálné kořeny stromů z pláže.
Ostrov dlouhého bílého oblaku není jen vzpomínkou, jsou s ním spojeny i sny, plány a představy k našim věčným úvahám o svobodě, přirozenosti a vazbách člověka na přírodu v protikladu či souladu s civilizací. Má daleká cesta a vzdálený kraj moc nás proměnit? Cestujeme proto, abychom skrze proměnu dosáhli harmonie či osvícení? Abychom se utvrdili v tom, co děláme a jak žijeme v té okoukané a trochu svazující každodennosti? Naštěstí je to při pohledu na bílý písek zátoky a povlávající listoví ta nejzbytečnější otázka…
Výstava v galerii Kotelna potrvá do 30. června.
