Film Díra u Hanušovic není o smíření, ale o přijetí

Narodila jsem se a vyrostla jen pár kilometrů od oné díry vedle Hanušovic, proto jsem si nemohla nechat ujít příležitost vidět film téměř v premiéře i s besedou s režisérem Krobotem a herci na 40. Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde žiji.

Přiznám se, že jsem slyšela, že se film u nás nahoře v Jeseníkách natáčí, ale dokud jsem neviděla upoutávky v televizi, tak jsem byla bez názoru i předsudků. Krátký průstřih filmu s podtextem tragikomedie, který měl za cíl upoutat diváckou pozornost, mi podlomil kolena. Říkala jsem si „bože, zase něco co má za cíl zesměšnit náš, už tak bohem zapomenutý kraj“.

Když jsem se dozvěděla, že Díra u Hanušovic bude mít premiéru na filmovce v Hradišti, nezaváhala jsem ani minutu. S nedůvěrou i vnitřním strachem z ponížení jsem si zašla nejdříve na výstavu k filmu. Má představa nafocené kouzelné krajiny Jeseníků vzala za své. Fotky z natáčení vytržené z kontextu (pokud nevidíte film, nepochopíte) jen umocnily mé obavy.

Přesto jsem se do kina vydala s hodinovým předstihem. Měla jsem štěstí, uvaděčka usekla neskutečně dlouho frontu filmových nadšenců dychtících po Díře u Hanušovic hned za mnou. Oni nebyli nadšeni, ale já jsem byla přes všechny své obavy šťastná, že film uvidím.

První minuty filmu mě totálně odzbrojily. Starý sudetský kostel se čtyřmi lavicemi, hrstka věřících, šlapací varhany mě vrátily do dětství. Když opomenu nářečí, kterým se u nás nemluví, reklamu na hanušovické pivo, příliš tvrdou mluvu a občas i scény, tak musím konstatovat, že mě film dostal.

Od první do poslední minuty jsem byla doma. Z filmu bylo cítit, že se pan Krobot v bohem zapomenutém kraji narodil. Veškeré záběry byly natočeny velmi citlivě, s úctou a pokorou ke kraji i lidem. Film nastiňuje možnosti zůstat nebo odejít - obě možnosti jsou správné. Film není o smíření, ale o přijetí.

Více neprozradím. Zajděte si na Díru u Hanušovic a udělejte si svůj obrázek.