Článek
Temperament a dojímavost – to jsou hlavní zbraně amerického autora s italskými kořeny, který si dovede odskočit i ke komornímu muzikálu, jak dokazuje i u nás s úspěchem uváděné představení Miluji tě, ale… Živnou půdou je pro Joa Di Pietra každopádně vždy humor.
Famílie, tlumočící jednoduchým, ale chytlavým způsobem poselství, že nejdůležitější na světě jsou zdravé rodinné vztahy, má v sobě především pořádný kus člověčiny – to je její hlavní devíza.
Víc než u jiného kusu tu záleží, jaké tvůrčí osobnosti se scénáře ujmou: na Vinohradech byli před třinácti lety herci jako Ilja Racek, Petr Kostka či Jana Hlaváčová víc filozofy dělnické ulice, na Fidlovačce L. Molínová či Zd. Maryška dosud víc tlačí na komediální pilu. V obou pražských případech se ujal vedení režisér s žánrově širokým rozptylem, u něhož komedie úplně nedominují: na Vinohradech Martin Stropnický, na Fidlovačce Juraj Herz.
Famílie patří k těm kusům, které mohou být inscenovány jako úsměvný klenot nabitý průzračně jednoduchou životní zkušeností obyčejného člověka, nebo až brakově třeskutá veselohra vyvolávající seriálově laciné slzy dojetí.
Boleslavská inscenace uměleckého šéfa chebského divadla Zdeňka Bartoše, jenž pomáhá na svět nejčastěji komediím, je někde uprostřed. Snaží se sázet lidová moudra i brnkat na komediální strunu, ale ani v jednom není důsledná: herci se tu o humor spíše pokoušejí. Jejich předsevzetí nasát své postavy neutuchajícím optimismem, jednoduchostí a italským temperamentem nabývají ale umělého dojmu.
Nejsilnější jsou okamžiky, kde se ony průzračně lidské dialogy a situace nechávají jen tak plynout: to je případ, kdy Frank (Petr Bucháček) vzpomíná na svého otce, kterého navzdory tvrzení ani v dospělosti tak úplně nepochopil a snažil se ho ve své otcovské roli spíš negovat, nebo situace, kdy skelné oči pomalu umírajícího Nunzia (Martin Hrubý) řeknou o jeho pocitech mnohem víc než slova.
Kapitolou samou pro sebe je výkon Milana Ligače v roli vnuka Nicka, kolem něhož se tu veškeré to snažení dvou dědečků a babiček, báječných a starostlivých až k nesnesení, točí. Herec bohužel nenašel ve své roli autorův komediální podtext.
Nicka předvádí v celé první půli představení jako protivného mladého muže, před nímž by každá normální babička spíš zavřela dveře, než ho pravidelně vykrmovala s láskou a poctivostí uvařeným nedělním obědem. V Nickově povýšeneckém odmítání jednoduché životní filozofie vlastních předků je přece skryto tolik neobjevené směšnosti! Teprve v druhé polovině se Ligačův Nick smiřuje nejen s rodinnými příslušníky, ale i s publikem. Konečně jde po srsti alespoň diváckým sympatiím, stále však ne žánru.
Naštěstí je tu ale dobrý scénář, který vše smířlivě zahladí. Je v něm sice ukryto víc, ale v Mladé Boleslavi se prezentuje jako příjemná komedie na chvilkové zapomnění na všechny trable světa, jež záslužně vrací do hry letitou hereckou oporu divadla Martina Hrubého. Nic víc, nic míň.
Italský temperament se snaží o sto šest šířit herci (zleva) Martin Hrubý, Ivana Nováčková, Eva Reiterová či Milan Ligač.
Oči řeknou někdy víc než slova. Herec Martin Hrubý, letitá opora boleslavské scény, někdejší Othello, se po neplnohodnotných sezónách vrací do hry.