Druhá květnová neděle je dnem, kdy mají svátek všechny maminky

„Jak slavíme Den matek? Manželce dělám snídani. Seženu květinu, ovoce, křupavé rohlíčky, uvařím kávu, a pak jí to všechno odnesu do postele. Děti se většinou přidají. Pak jdeme všichni někam na výlet, nebo si zaplavat do bazénu a nakonec do cukrárny. Trochu si užít, být spolu… Snažíme se to dodržovat už několik let,“ říká pan Pavel (38) z Klatov.

Svátky, které tak či onak vzdávaly hold ženám, mají ve světě dlouhou tradici. Už ve starém Řecku vzdávali poctu ženám - dárkyním života. I později se svátek matek uznával např. v Anglii, kde se uctívala Mateřská neděle (Mothering Sunday). Myšlenka, aby se tento den oslavoval mezinárodně a pravidelně, vznikla ve 20. století.

Jmenovala se Anna Jarvisová a pocházela z Virginie. Až příliš dobře si pamatovala dobročinné dýchánky žen, jež organizovala její matka Anna Reevers Jarvisová, statečná žena, která celý život bojovala za práva žen a mnoho ze své vytrvalosti dala i dceři.

Učitelka a především oddaná dcera chtěla své mamince nějak složit hold za to, jak po občanské válce Severu proti Jihu pořádala pikniky a snažila se nějak spojit znepřátelené rodiny a nastolit zase normální stav věcí.

Šla na to chytře, Den matek náležící druhé květnové neděli (datum úmrtí R. Jarvisové) si jako správná Američanka nechala nejdříve v roce 1907 patentovat, aby ho nikdo nemohl komerčně zneužít, a po pěti letech agitace a přednášek po celých Spojených státech korunovala své úsilí úspěchem. Národní svátek věnovaný všem matkám oficiálně vyhlásil i tehdejší prezident USA Wilson.

Když Anna Jarvisová v roce 1948 zemřela, zdobilo její hrob 43 karafiátů - tolik zemí tehdy Den matek slavilo.

V našich končinách měl Den matek pohnuté osudy. Začal se slavit v roce 1923 na popud Alice Masarykové, která svátek v prvorepublikovém Československu společně s charitativními organizacemi prosadila, ale s příchodem komunismu ho vytlačil Mezinárodní den žen. Svobodně jsme se k oslavování Dne matek vrátili až po roce 1990, kdy byl opět oficiálně povolen.

A jak se slavil prvorepublikový Den matek? Prostě a neokázale, s akcentem na lásku a úctu. „Maminku máme každý jen jednu a je jediná, která nás nesobecky milovala“, tak poeticky začínala výzva v Českém slově z roku 1924 zvoucí na oslavy do pražské Stromovky. Po americkém vzoru dostávaly mámy v mnoha zemích karafiáty a přáníčka s tím, že veškeré práce ten den vykonají děti a manželé.

Všechny maminky, a to myslím nejen ty současné, ale i dříve narozené, si zaslouží ke Dni matek nějakou pozornost. A čím jiným lépe vyjádřit city, jako jsou láska, úcta, obdiv a vděčnost, než květinami a bonboniérou?

O tom, že maminky si svůj svátek zaslouží, není třeba diskutovat. Spíše jde o to přeměnit krásná a vznešená slova o úctě, podpoře, uznání a lásce v činy, které se nebudou omezovat na jediný den v roce. Pokud se však právě tento den stane skutečnou oslavou mateřství, neokázalou, prostou a o to důležitější, bude to jedině dobře.