Článek
Návštěvníci ale mohou obdivovat i dlážděné nádvoří s kašnou stejně jako dobovým nábytkem vybavené komnaty.
„Dnes je tu něco z výpůjček, avšak většina prostoru byla v průběhu let dovybavena předměty z rodinného majetku, věcí dovezených takřka z celé Evropy v relaci stylů podle maminčiny paměti. Podařilo se nám postupně vyplnit všechny prostory - a protože jsme sehnali různorodý nábytek, rozestavěli jsme ho do takové posloupnosti, aby návštěvník mohl postupně projít všemi obdobími - od renesance přes baroko, rokoko až po ukázky slohů devatenáctého století,” říká správce zámku a syn poslední hraběnky Eleonory Petr Dujka.
Po celé trase navíc návštěvníky provází řada rodinných portrétů našich předků a zmíněné malby nástropní, které jsou mytologické, emblematické a náboženské. „Poslední sektor, kde se nikdy neprovázelo, jsme zpřístupnili a zařídili jako svatební sál, který slouží i pro rozličné společenské a kulturní akce,“ dodal Petr Dujka.
Doudlebský zámek, postavený Mikulášem starším z Bubna, byl dokončen italskými umělci v pozdně renesančním stylu v roce 1590 jako letní sídlo rodiny Bubnů, aby poskytl pohodlné a důstojné zázemí různých občasných rodinných a zejména loveckých sešlostí. To byla doba, kdy se opouštěly hrady, doba jistější, doba renesance, doba, kdy se začaly stavět zámky.
Bubnové v tomto kraji postavili hned tři. V Doudlebách nad Orlicí, v Žamberku a v Horním Jelení. Starší zámky než renesanční u nás ve státě nenajdeme. Bubnové do tohoto kraje, konkrétně do hradu Litice, přesídlili z hradu Buben, který je na Plzeňsku, roku 1562. A právě podle těchto dvou hradů nesou i své jméno: rod Bubna – Litic. V roce 1948 se pak stalo, co se stalo. Po následné restituční anabázi se majetek vrátil zpět do správy rodiny, nicméně zámek Doudleby nad Orlicí už není sídlem čistě rodinným, spíše je i majetkem všech dědiců země.
V zámku „funguje“ oblíbená kavárna, prodejna suvenýrů, je tu zmíněný koncertní, výstavní, dokonce i obřadní svatební sál, nádvoří často "okupují" trhovci, řemeslníci, odehrávají se tu koncerty i divadlo, malíři se sjíždějí na pravidelný Plenér.
„K naší velké radosti trvá značný zájem o knížku mojí maminky, memoáry s názvem Vzpomínání. První vydání je již rozebráno, v současnosti tedy nabízíme druhou, doplněnou edici, kromě češtiny i v němčině a angličtině,“ tvrdí Petr Dujka.
Přestavbou bývalé sýpky vzniklo přírodovědné muzeum s bohatou expozicí, je tu také obrovské diorama s tématem lesní zvěře a dokonce i pravý pytlácký koutek. Na své si však přijdou i děti, pro které je obvykle nejatraktivnější tzv. Babiččin dvoreček, kde mohou zblízka vidět a poznat nejrůznější domácí drůbež a zvířectvo. Od slepic, kachen, hus přes kozy, ovce, krávy až po oslíky a koně, to vše čas od času i s mláďaty. Muzeum i dvoreček jsou přístupné v otevírací době zámku.
„Letošním překvapením je originální expozice nazvaná Rok na vsi. Evokuje různé tradice, řemesla a rituály, ať už ty, na které se v průběhu času zapomnělo, nebo ty, které se tady dodržují dodnes, a protože to celé má devět metrů čtverečných, je celý tento skvost umístěn v muzeu přírodovědy,” dodal Petr Dujka.
