Článek
Na kopci, který se nachází proti známému kladrubskému klášteru a kolem něhož se vine řeka Úhlavka, můžeme při důkladném pátrání nalézt několik malých pevnůstek, tzv. řopíků (takto byly pojmenovány podle Ředitelství opevňovacích prací), které byly vybudovány v roce 1937 v souvislosti se zvyšující se agresivní politikou fašistického Německa.
„Nejvyšší rada obrany státu učinila za mého předsednictví všecka usnesení ve věci pohraničních opevnění a financování tohoto velikého a jinak úspěšného podniku, jenž i vedle Maginotovy linie plně obstál a v mnohém ji předčil," zhodnotil kvalitu československého opevnění tehdejší prezident Československa Edvard Beneš (Paměti Část II, 1947).
Lehké opevnění, jehož oficiální název zněl LO vzor 37 (nebo vzor 36), bylo jakousi miniaturizací těžkého pěchotního srubu. Železobetonové stěny dosahovaly tloušťky 80 nebo 120 cm a byly schopné odolat střelám ráže 105 mm, resp. 155 mm. Životnost řopíku v případě útoku byla navíc umocněna perfektním začleněním do terénu.
Do objektu se vstupovalo šachtou přes dva metry hlubokou, do níž se otevíraly pancéřové dveře. Ani po jejich zdolání by nepřítel však neměl vyhráno, protože přímo proti nim se nacházela střílna, ze které bylo možné palebně kontrolovat šachtu i vstupní chodbu od pancéřových dveří.
Posádku řopíku tvořilo tři až sedm vojáků, vyzbrojených kromě osobních zbraní i kulomety, které byly umístěny do dvou ocelolitinových střílen. Venkovní prostor byl monitorován dvěma periskopy.
Kladrubské řopíky obsluhovali v roce 1938, kdy bylo Československo na pokraji válečného konfliktu s nacistickým Německem, vojáci 35. pěšího pluku z Plzně.
Jak byla pevnůstka vybavena a jak se v ní vojákům žilo, můžete v letních měsících obdivovat v Muzeu Československého opevnění Kladruby, v němž nechybí zbraně, ventilátor, periskopy a mnoho dalších součástí výzbroje a výstroje.
