Článek
Moderátorem byl šéf humanitární pomoci a rozvojové spolupráce Charity Česká republika Jiří Škvor, který sám působil jako vedoucí mise na Srí Lance po tsunami v roce 2005. Mezi hosty se rozezněla debata o tom, jaká očekávání může člověk mít a jaká bývá realita.
Michaela Hanzlová sbírala zkušenosti jako dobrovolnice ve Rwandě, Ghaně nebo Kamerunu.
„Strach z neznáma, chudoby, smrti, odlišnosti, dálky, jídla a z podobných stereotypů, to byly pocity před mým prvním výjezdem. Hned při první návštěvě se ale doslova rozprskly do všech světových stran. Očekávání jsem neměla skoro žádná, snažila jsem se nezatěžovat poznání mými dosavadními zkušenostmi a být pozorovatelem místních zvyků, kultury a lidí. Zároveň jsem tušila, že střet s naprosto jinou realitou, kulturou či podnebným pásem, mne změní. Co jsem nečekala, že mi zásadně překope priority a svým způsobem se promítne do mého každodenního života. Začala jsem si uvědomovat globální propojenost mých činů, ať už je to spojené s jednoduchým nakupováním či s obtížnější volbou zaměstnání. Zároveň jsem Africe doslova propadla a zamilovala se do místních krás přírody, lidí, kultury, oblékání, a dokonce i do jídla.“
„Kdybych se dostala do situace, že by se na mne obrátil známý, který se rozhodne vyrazit do nějaké země pomáhat, nejprve bych se ho zeptala, jestli tam chce jet kvůli sobě nebo před něčím utíká,“ otevřela téma Milada Ševčíková z organizace Člověk v tísni.
„Dobrovolnictví není cestovatelská zkušenost. Mise si vyžadují stoprocentní zapojení, není čas na poznávání. Máte zodpovědnost za organizaci, která vás vyslala, za misi, za daný projekt. Každý by si měl uvědomit, že jeho kroky mají dalekosáhlé důsledky. Důležité je mít na paměti vlastní roli, a investici organizace, která mě vysílá,“ doplnila Jaroslava Krmela Vacková z Lékařů bez hranic.
Dále se obě profesionálky jednoznačně shodují: „A pak vám postupně začnou chybět přátelé nebo jídlo, třeba obyčejný hermelín nebo banánky v čokoládě. Lidé na misi nejsou kamarádi na cestách, nevybrali jsme si je. Jsou to pracovní kolegové, může se snadno stát, že si nesednete. Chybí vám se někomu svěřovat, jsou situace, kdy se nemůžete ihned vrátit, když se vám nechce zůstat.“
Eva Kašpárková miluje cestování a jako dobrovolnice se pravidelně vrací, zejména na Ukrajinu. Zkušenosti s dobrovolnickou prací získává prakticky od svých patnácti let. Založila Trash Hero Brno, jednu ze základen dobrovolnické organizace, která se celosvětově věnuje sbírání odpadků a ekologické osvětě. Na otázku, jaká byla její očekávání a jaká realita, bez zaváhání odpověděla: „Mé osobní zážitky téměř vždy má očekávání předčí. V dobrém! A jak mě ovlivnila tato zkušenost osobně, profesně, hodnotově? Těžko popsat slovy. Velice. Hluboce, Napořád.“
Letní filmová škola v Uherském Hradišti bude otevřena veřejnosti až do neděle, 4. srpna, a nabídne, krom filmů, ještě celou řadu zajímavých diskuzí.
O pocitech očkávání a realitě na misi diskutovaly, zleva: Jarmila Krmela Vacková, Michaela Hanzlová a Miada Ševčíková.
Workshop se konal díky iniciativě EU Aid Volunteers, do které je Charita ČR zapojena, společně se zahraničními partnerským charitními organizacemi.
Mise si vyžadují stoprocentní zapojení, není čas na poznávání. Zleva: Jarmila Krmela Vacková, Michaela Hanzlová, Milada Ševčíková a Eva Kašpárková.