Hlavní obsah

Do hereckých partnerů se Helena Růžičková nikdy nezamilovávala, měla doma svého Růžičku

Novinky, Robert Rohál
Aktualizováno

Poprvé hrála Helena Růžičková ve filmu jako čtyřletá, podruhé jako třináctileté děvče, a když se objevila na stříbrném plátně potřetí, a to ve filmu Spadla z měsíce, tak už to byla ženská - jak se říká - krev a mlíko.

Foto: archiv autora

Helena Růžičková a Stanislav Tříska v komedii Slunce, seno a pár facek.

Článek

Helena Růžičková se narodila se 13. června 1936 v Praze a už jako čtyřletou ji maminka vodila do baletní školy Heleny Štěpánkové. V té době byla obsazena i do filmu Babička (1940). Poté prošla baletní přípravkou Národního divadla, kde si v té době zatancovala dětské role.

Později Helena, tehdy ještě Málková, vystudovala na střední zdravotní škole obor zubní laborantka, ale když se hlásila na DAMU, nebyla přijata.  Věnovala se tedy svému původnímu povolání, ale jen do chvíle, než poznala svého budoucího manžela, herce Jiřího Růžičku. Následovala ho nejdřív do divadla v Mladé Boleslavi, kde - zatímco on hrál - ona působila jako choreografka. Po roce přešili do příbramského divadla, kde byla pro změnu osvětlovačkou.

Herectví se začala intenzivně věnovat od začátku 60. let, kdy žila s manželem a synem Jiřím v Praze a dostávala malé role ve filmech. V roce 1967 už hostovala v roli hejtmanky v inscenaci Revizor v Činoherním klubu a v letech 1971 - 1973 byla v angažmá Divadla Na zábradlí. Další angažmá už nepřijala a věnovala se filmování, práci v televizi a estrádám.

Po řadě epizodních roliček se na ni herecké štěstí usmálo v podobě postavy Heduš v komedii Jaroslava Papouška Esce homo Homolka (1969). Roli maloměšťácké paničky si pak zopakovala ještě ve dvou pokračováních - Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972).

"Helena tu odvedla jeden z nejlepších výkonů ve filmu. Dokázala zobrazit charakter, který byl lidem srozumitelný, bez toho, že by vnucovala své představy. Ona opravdu hrála člena rodiny jako jednoho z nás," řekl o ní režisér Papoušek, který ji obsadil proto, že ji předtím viděl v Revizorovi. „Víte, ona dokázala hloupou zahrát tak inteligentně, že to je až zázrak,” dodal.

Následovala dlouhá řada rolí, díky kterým si ji publikum zamilovalo. Patří k nim i její svérázná Škopková ve třech komediích Zdeňka Trošky - Slunce, seno, jahody (1983), Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991) nebo Anna Holubová v televizním seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje (1985).

Herečka ale měla štěstí nejen na režiséry, ale i na herecké partnery. Na otázku, jestli byla do někoho z nich někdy zamilovaná, odpověděla: „Z kolegů jsem zamilovaná nebyla nikdy do nikoho. Jako člověka jsem však měla ráda Vladimíra Menšíka, skvělý byl Josef Hlinomaz, dobrý byl i můj dlouholetý herecký partner Vláďa Hrubý, kterému jsem vždycky všechno snědla, a mnoho dalších. Nerada bych na někoho zapomněla. Lásky, to ne. Vždyť já mám doma svého Růžičku! Jsme sice občas italská domácnost, ale já říkám, že člověk vždycky nadává jen tomu, koho má rád.”

K oblíbeným hereckým partnerům patřil rozhodně i Stanislav Tříska, s nímž si zahrála v již zmiňované „sluncesenové” trilogii. Byla to ona, která režiséru Troškovi doporučila právě Třísku, aby ho obsadil do role jejího manžela, pantáty Škopka.

V době vážné nemoci, které herečka podlehla 4. ledna 2004, napsala tři díly Deníku mezi životem a smrtí. U čtenářů měly obrovský ohlas, byly to bestsellery. „Chci, aby se lidi nevzdávali, aby si řekli: Když to dokázala nějaká Růžičková, zvládnu to i já,” zdůvodňovala, proč o své těžké nemoci mluví tak otevřeně.

Výběr článků

Načítám