Článek
Františka Vítka zastihla devadesátka ve stálé činorodosti a relativně dobré kondici. Jak nikdy neopomene podotknout, díky jeho ve všem spřízněné a inspirativní životní partnerce Věře.
„Koneckonců tomu napovídá i jejich společná šedesátiletá tvorba, hlavně loutkářská, v níž autorství jednoho či druhého lze jen stěží oddělit,“ uvedl Jaroslav Blecha, ředitel Uměnovědného muzea MZM.
„Již léta se o Vítkových mluví s naprostou samozřejmostí jako o uměleckém tandemu a jejich scénografické, herecké, dramaturgické i režijní progresivní počiny jsou v kontextu vývojových přeměn českého loutkového divadla považovány za unikátní a zásadní,“ dodal.
Oba jsou laureáty Ceny Thálie 2016 za celoživotní loutkářské mistrovství.
František Vítek prožil dětství střídavě v Brně, ve Slavkově u Brna a v Blatnici na Hodonínsku. Po válce se učil u vyhlášeného brněnského řezbáře a sochaře, mistra Jaroslava Vaňka. Roku 1949 úspěšně absolvoval zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do sochařského ateliéru prof. Bedřicha Stefana, nemoc však studium zhatila.
Pracoval v továrně na hudební nástroje Cremona v Lubech na Chebsku, jako „nepřizpůsobivý“ vojín v černouhelných dolech ve Zbůchu u Plzně a po vojně jako brigádník v dolech Sokolov. Po krátkých loutkářských anabázích v Lubech a Mariánských Lázních se uchytil roku 1955 jako řezbář a technolog loutek v Krajském loutkovém divadle Radost v Brně.
Po třech letech odešel s Vladimírem Matouškem do Hradce Králové, kde se výrazně podílel na zrodu tehdy nejmladšího československého statutárního loutkového divadla, záhy věhlasného DRAKa. Působil tu jako vedoucí umělecko-technického provozu, řezbář a výtvarník. Měl zásadní podíl na vybudování dílny a divadelního sálu. Realizoval scénické výpravy a loutky k téměř třiceti inscenacím, nejvýznamnější jsou např. Pohádka z kufru (1964), Krysařova píšťala (1970), Čaroděj ze země Oz (1971), Johanes doktor Faust (1971) a Enšpígl (1974).
Jeho volná, sochařská tvorba je dosud málo známá. Vítek pracuje se dřevem, které sporadicky ozvláštňuje mosaznými či železnými komponentami. Představuje se v bohaté šíři děl od miniatur po velké objekty, od abstraktních plastik po figurální skulptury. Vlastnosti dřeva jsou mu určující inspirací uměleckého ztvárnění.
Výstava v MZM věnovaná Vítkovi k devadesátým narozeninám představuje ponejprv autorovu volnou tvorbu. Sochařské dílo doplňují kresby, scénografické návrhy a fotografie z inscenací. Samozřejmě nechybí loutky zásadního významu.
„Počet exponátů je limitován komorním prostorem, i tento reprezentativní vzorek umožní návštěvníkům proniknout alespoň nakrátko do hlubin umělecké duše zaklínače dřeva Františka Vítka,“ uzavřel Jaroslav Blecha.
Výstava potrvá do 12. ledna 2020.
