Článek
Prvním přínosem nové boleslavské inscenace je, že vrací na jeviště zdánlivě přežité žánry a přesvědčuje, že jsou-li vystavěny s dobrým řemeslným fortelem a vtipem, mají i v roztěkané, klipové současnosti šanci diváka zaujmout.
Scény s Pierotem, Harlekýnem a Kolombínou v různých variacích zabírají dobrou polovinu dvouapůlhodinového představení a divák se nad nimi obdivuje i usmívá. Škoda jen, že nejsilnější z pantomim je nasazena hned v úvodu, protože poctivé práci choreografie (Svatava Milková, jež si střihla i vděčnou roli ohebné Kolombíny) a orchestru (Jakub Šafr a spol), jež v součinnosti posouvají žánr commedie dell´arte až směrem k filmové grotesce, tak chybí žádoucí gradace. Té se nedostává o to víc, že druhá, obecně slabší polovina inscenace, je zatížena zbytečným počtem repetic.
Tvůrčí tým režiséra Pavla Kheka nechává postavu slavného pařížského mima s českými kořeny proplouvat inscenací na chronologické vlně života. Ta je ovšem omezena na minimum životních milníků, jako jsou záskok za indisponovaného kolegu, jenž z holky pro všechno učiní hvězdu z plakátů, svatba, narození dětí a soud, u něhož se divadelní hvězda zpovídá z neúmyslného zabití pouliční nuly, která se hrubě navezla do jeho nevěrné ženy.
To všechno jsou ale jen podklady k zásadnímu tématu hry – totiž rozporu mezi jevištním životem obdivované hvězdy, co rozdává smích, a reálným osudem rytíře smutné postavy, v něhož se pokorný a tichý muž s mizerným ekonomickým zázemím proměňuje vždy znovu poté, co v šatně smývá svoji masku. Škoda jen, že se vykreslení onoho kontrastu nesledovalo důsledněji. A škoda dvojnásobná, že Khek tu velké city pouze ilustruje, nikoli vytváří – jakkoli s velkým výtvarným i pohybovým vkusem.
Radim Madeja jako herec obdařený bohatou mimikou a štíhlou, ohebnou postavou má pro roli největšího z Pierotů ty nejlepší dispozice. Nadáním pro pohybové divadlo beze slov ovšem oplývají i jeho hlavní spoluhráči – jak již zmíněná Svatava Milková, tak v nové poloze překvapivě výrazný Milan Ligač (Harlekýn). A tady je další drobný kámen úrazu: Když jsou k dispozici tři výborní sólisté a podle scénáře se má jeden vymykat nad druhé, je třeba mu přihrát větší sóla, směřovat na něj větší záři reflektorů či jinou fintou akcentovat jeho výsadní postavení.
S Deburauem vzniklo úctyhodné dílo s mnoha malými ale. Srovnáme-li ho s předchozí boleslavskou životopisnou črtou, dojdeme možná k paradoxnímu, ale celkem pochopitelnému závěru: Inscenace Chaplin má komerčnější náboj, je akčnější, má méně uměleckých zákrut, je přímočařejší, ne tak symbolická a méně hloubavá než Deburau.
A právě pro tyto hodnoty, dodávající vyrovnanost, gradaci a řemeslnější semknutost, vychází z poměřování dvou různých biografických počinů stejného tvůrčího týmu lépe Chaplin. Prostě: Deburau vám dá důvod smeknout klobouk nad neskutečným kvantem poctivě odvedené divadelní práce. Ale na kolena z něho nepadnete.
Sv.Milková překvapila rychlostí a razancí, s jakou se vrací do divadla po mateřské dovolené: V Deburauovi je nejen Kolombínou, ale i choreografkou.
Na boleslavská prkna se v Deburauovi po letech vrací Oldřich Vízner. Zná je jak z angažmá ze 70. let, tak i z úspěšných hostování v 90. letech.