Článek
Protože u chalupy seděla menší sešlost, dovolil jsem se, zda se mohu porozhlédnout po pozemku. „Jen se podívejte, já vám zatím něco přinesu ukázat,“ pozval mě dál majitel. Zatímco jsem obdivoval odraz dobřanského kostela v požární nádrži a citlivě upravenou zahradu, vynořil se s lepenkovou krabicí.
„Tenhle byl ještě dvojrozměrný, to jsem se učil se dřevem pracovat. taky jsem leccos pokazil, ale jinak to nejde,“ začal o své zálibě k betlemařině Jan Hrnčíř, dobřanský rodák, který se později odstěhoval na Moravu. „Kdysi se nám jedna figurka na koupeném betlému pokazila a já si řekl, to přece musím dokázat vyřezat taky. A od té doby řežu, kapesní nůž nahradila dláta, pilky...“ Kochal jsem se nádherou figur z lipového dřeva, to již nesl další.
„Byl na výstavě v Praze, dostal se až do Vatikánu,“ pochlubil se autor betléma. Věděli, proč ho chtějí. Je prostý, lidový. Motivem jsou Orlické hory, nechybí Masarykova Chata na Šerlichu, novoměstský zámek, v pozadí dokonce Sněžka. Dominantou je kostel v Dobřanech a lidé, to jsou přátelé, kteří si jdou poklábosit při té slavnostní události. Já jsem klábosil s panem Hrnčířem o betlemářské tradici, o dětství, přidali se jeho přátelé. Dobře bylo v Dobřanech.
P. S. Část pozemku s nádrží pronajala obec, to kvůli tomu požárnictví. Jan Hrnčíř je členem Spolku českých betlemářů.
