Český Amundsen dobývá severní pól i po šedesátce

„Speciální cvičení neprovádím, posilovny ani jiná sportovní střediska nenavštěvuji. Rád se otužuji, minimálně každé ráno se sprchuji studenou vodou. Občas se ráno proběhnu, jezdím na kole a také pracuji na chalupě, takže pohybu mám dost,“ líčí svůj recept na elixír života Miroslav Jakeš.

Na své cesty ale nikdy nezapomene přibalit dva pomocníky. Je to česnek a enzymoterapie. „Na cestách mi pomohl Wobenzym, zejména po úrazech nohy. Naposledy vloni kdy jsem na Špicberkách narazil skútrem na velký kámen. Odnesla to pravá noha. I když jsem si ji nezlomil, byla  silně pohmožděna a odřená. Nešel jsem ani do nemocnice, kde bych dostal asi sádru. Jediné co jsem mohl udělat, že jsem si naordinoval koňskou dávku enzymů. První dny jsem ještě vlekl zraněnou nohu na lyži, ale s každým dnem se stav zlepšoval a já vše zvládnul podle plánu," vzpomíná na krušné chvilky Miroslav Jakeš.

Nejbližší výprava ho nyní čeká do Norska na náhorní planinu Hartangervidda, kde by chtěl jít na lyžích ve stopách norského polárníka Roalda Amundsena, který tam v roce 1896 málem zahynul. „Kolem jeho cesty je spousta nejasností, které bych chtěl odhalit,“ popisuje cíle své cesty Jakeš.

Potom pokračuje na Aljašku, kde plánuje projít část trasy známého závodu Iditarod  vedoucího z Angorache do None. „Jako každý rok podnikneme také lyžařské výpravy na Špicberkách a severním pólu. Na Špicberkách mi schází ještě jedna velká výprava a to sám dojít na nejjižnější cíp Špicberk tam a zpět,“ popisuje své nejbližší plány Miroslav Jakeš.

A co známého dobrodruha na cestách překvapilo nejvíce? „Bývají situace, které nemohu předem ovlivnit. Například setkání s ledním medvědem nebo jako tomu bylo při poslední výpravě na západním pobřeží Grónska, změna počasí. Na rozdíl od předešlých let tam začal padat sníh dříve. Náhlý příchod zimy ztížil pochod v horském terénu a tak hrozilo zranění. Museli jsme být opatrní, neboť pomoci bychom se nedovolali. Tato výprava byla i posledním průzkumem oblasti, kam bych chtěl dojít příští rok a to již při třetím přechodu Grónska z východu na západ tentokrát z Tasiilaqu do Nuuku. Cesta z ledovce a dále k moři po západním pobřeží, kde také v roce 1888 dokončila jako první přechod Grónska skupina Fridjofa Nansena, je náročnější, než je tomu například u Kangerlussuaqu, kam se obvykle chodí,“ uzavírá český polárník Miroslav Jakeš.