Česká expedice vyráží na Špicberky za zatměním slunce

V úterý 10. března vyráží na Špicberky česká polární expedice Arctos 5 – Svalbard eclipse. Jejím cílem je pozorování úplného zatmění slunce, ke kterému dojde 20. března dopoledne.

„V těchto zeměpisných šířkách je slunce poměrně nízko nad obzorem, a proto se potřebujeme dostat do vyšších poloh,“ říká Petr Scheirich, zaměstnanec hvězdárny v Ondřejově a odborník na astronomickou navigaci.

Jako optimální cíl si expedice nakonec zvolila oblast nejvyšší hory souostroví Špicberky, sedmnáct set metrů vysoký Newtontoppen. Od správního střediska (a letiště) v Longyearbyenu je tato oblast vzdálena téměř sto kilometrů. Na Špicberkách nejsou cesty, horské chaty ani jiné záchytné body. V terénu se musí každý postarat sám o sebe.

Ještě měsíc před expedicí tak bylo možné potkat polárníky při přípravách v Krkonoších. Pro trénink si vybrali oblast nedaleko centrálního krkonošského hřebene. Často zde panují skutečně arktické podmínky a oblast poskytuje dostatek kvalitního přírodního sněhu, který není degradován příměsemi technického sněhu, jehož nesoudržné ledové krystaly jsou pro trénink nevhodné.

Každá část vybavení se musí vyzkoušet, a to dokonce i vybavení již mnohokrát použité a osvědčené. Všechno, co selže při tréninku, se dá opravit nebo nahradit, později v Arktidě už není na chyby místo.

Cílem expedice Svalbard eclipse je pozorování a záznam úplného zatmění slunce. Mimo to se budou věnovat i uživatelským testům outdoorového vybavení a astronomické navigaci, která je v polárních oblastech s nízkou ekliptikou mimořádně obtížná. Narozdíl od jiných současných výprav, spoléhajících na satelitní navigaci, jsou našimi hlavními navigačními prostředky sextant a buzola.

Členové výpravy budou vystaveni všem rozmarům Arktidy, ať je to ostré slunce na ledových pláních, extrémní mrazy, ledovcové trhliny, zamrzlé (i nezamrzlé) fjordy a lední medvědi. Spoléhat můžou jen na prověřené vybavení a především sami na sebe.

V létě roku 1932 nalezli horníci na kamenitých pláních Špicberků rozbitou kulovnici. Podle toho, jak byla prorezivělá, musela ležet venku celé roky. V komoře měla zaseklý nevystřelený náboj. Následné pátrání odhalilo, že zbraň patřila jednomu lovci, který beze stopy zmizel o několik let dříve.

Právě náboj zaseklý v komoře, technická závada, byla klíčem k celému příběhu. Lovec byl nejpíš překvapen ledním medvědem. Číhal v některé proláklině a do poslední chvíle ho skrývala mlha. Lovec nezpanikařil. Bleskurychle strhl zbraň z ramene, zalomcoval nabíjecí pákou a už v tu chvíli mačkal spoušť. Ale rána nevyšla. Zbraň selhala. V zoufalém boji o život použil pušku jako kyj. Mlátil do medvěda, dokud ji o něj úplně nerozmlátil.

Z neznámého lovce se našlo jen několik kostí roztahaných kolem rozlámané pušky, která je dodnes i se zaseklým nábojem v komoře k vidění v muzeu v Longyearbyenu.