Článek
V historii zámku Dub lze dohledat, později v románu Tiché vody literárně rozvinuté, současně probíhající milostné vztahy na panství.
Držitel zámku (od roku 1835) Mořic z Hönigsteinu podlehl citům k Bertě Gamerové, sestřence své ženy Walprugy. Jeho synovec Benoni pro změnu pokoušel Bohu zaslíbenou jeptišku Valerii, neteř manželky pana barona, zatímco Berta marně milovala, sňatkem manželským k jiné vázaného, lékaře Havlasu. Postavy v románu mají pozměněná jména - Mořic z Hönigsteinu zde vystupuje jako baron Königsberk, Valerie se v románu jmenovala Amata, Sylvín Vlček pak bylo fiktivní jméno otce autora románu Bohumila Havlasy, zde též vystupujícího coby lékařův syn Milan.
Dnes prakticky neznámý román zapomenutého autora svého času pochválil i Jan Neruda, který se s Havlasou přišel osobně rozloučit o pouti v Bavorově před jeho odjezdem na Kavkaz, kam pracovně vycestoval jako válečný zpravodaj Světozoru.
Historie dokumentuje jako jádro zámku tvrz z 15. století, a to v místech s přídomkem z Dubu prvně uváděným již roku 1247. Z majitelů se zde do dob pobělohorských vystřídali rozliční držitelé - od Dubských z Třebomyslic, Boubínských z Újezda nebo Leskovců po Pavla Kavku z Říčan či Karla Filipa Buquoye. V pozdější prodejích pak je důležitý zmíněný rok 1839, kdy se stává vlastníkem románový baron, který nechal již pozdně renesanční zámek v období let 1854 - 1860 přestavět do dnešní novogotické podoby.
Po časech budování socialismu, kdy zámek „sloužil veřejnosti“ jako zemědělské učiliště s internátem, pochopitelně zůstaly na dříve šlechtickém sídle poněkud jiné stavební úpravy. Návrat k původní eleganci je cílevědomě a s osobním nasazením postupně realizovaným záměrem a snem současných vlastníků, kterými jsou od roku 1998 Mgr. Jana-Marie di Battaglia a Ing. Jaroslav di Battaglia, Csc., kteří zde žijí se svým synem.
Jak vypadá autentický život na zámku se je možno přesvědčit při návštěvě tohoto útulného sídla - zámecký pán zcela civilně rád předvede výsledky znovuzrodu budovy, zejména jejích dříve zdevastovaných interiérů, k bývalé kráse, zatímco v čas návštěvy pro reportáž paní baronka odpočívala v lehátku ve stínu na zahradě - ne však z důvodu rozmarné zahálky, ale z nutnosti rekonvalescence po vážném úrazu, kdy dva týdny předtím spadla při spárování z lešení.
Napadá zde s příslovím "práce šlechtí" lingvistická hříčka, že stejně tak mezi námi žije šlechta, která pracuje a nedefinuje ji jen ona "modrá krev", ale třeba i občasný pracovní oděv modráky, jak se říká montérkám.
Zámek obklopuje malý park, přilehlé hospodářské budovy s bývalým lihovarem na opravu teprve čekají. V prostorách zámku se konají svatební obřady, koncerty a výstavy – momentálně je zde expozice starých dětských kočárků.
Relativně nedaleko (zhruba 40 km) odtud se nachází hrobka rodu di Battaglia i dříve tím samým rodem vlastněný, rovněž nyní rekonstrukcí procházející a s osobami Christiana a Blanky Battaglia, knižních baronů na kole Oty Pavla, spjatý zámek v Bratronicích (dnes majetkem Lobkowitzů) - více zde.
