Článek
Zapomenutí kolonizátoři
Na konci 19. století mělo Německo na africkém kontinentu dvě důležité kolonie. Německou Jihozápadní Afriku, odpovídající dnešní Namibii a Německou Východní Afriku na podstatně větším území než současná Tanzánie. Kilimandžáro se jmenovalo Kaiser Wilhelm Spitze a součástí německé kolonie byl i ostrov Zanzibar.
V roce 1891 německý kancléř Georg Leo Graf von Caprivi, ve skutečnosti "ňákej Kopřiva původem ze slovinského Kranjska", vyhandloval do té doby britský ostrov Helgoland v Severním moři za do té doby německý Zanzibar. Protože to byla výměna svým způsobem nerovná, Británie k tomu gentlemansky přidala asi tři sta kilometrů dlouhý pás země ve směru východ-západ a Capriviho pruh byl na světě.
Leo Von Caprivi tím chtěl postupně propojit obě německé kolonie a alespoň v úzkém koridoru kontrolovat Afriku od Indického oceánu k Atlantiku. Capriviho pruh, uměle vytvořený pás nerespektující geografické, etnické, politické ani geomorfologické hranice protíná území, které by mělo náležet zčásti dnešní Angole, Botswaně, Zambii a Zimbabwe, ale tehdy si s tím nikdo hlavu nelámal.
Pak začala první světová válka. Německo o všechny své kolonie přišlo, ale Capriviho pruh, jako nesmyslné chapadlo vystrčené z Namibie na východ, zůstal na mapě Afriky dodnes - a nic na tom nezmění ani fakt, že se v rámci pochybného koloniálně-domorodého vyrovnání se dnes jmenuje Provincie Zambezi.
U řeky Okavango
Asi uprostřed protíná Capriviho pruh mohutná řeka Okavango, nazývaná v Namibii Kavango a na severu v Angole Cavango, aby se později rozlila do slavné bezodtoké delty v nitru Botswany. Podél řeky migrují tisíce zvířat, které žádná čára na mapě nemůže zastavit, a za zvířaty odnepaměti táhli sánští lovci.
Tito nomádi pocházející původně z Kalahari si nemohli nevšimnout výrazného pohoří Tsodilo, tyčícího se nad okolní okavangskou nížinou do výšky 1400 m. Převisy a jeskyně poskytly obydlí, rozměr hor odpovědi na spirituální otázky. Skalní stěny Tsodilo Hills jsou proto pomalovány stovkami prehistorických obrázků ukazujících, kam až se Křováci na svých výpravách mohli dostat.
Zimbabwe, dříve Jižní Rhodésie
David Livingstone objevil v roce 1855 na řece Zambezi Viktoriiny vodopády. Přesně o dvacet let později k nim dorazil rakousko-uherský cestovatel Emil Holub a jako první je-mimochodem velmi přesně-zmapoval.
Těžko říct, jak si to von Caprivi vlastně představoval, protože německá koloniální expanze v západovýchodním směru musela zákonitě narazit na severojižní koloniální expanzi Velké Británie. Tou dobou už z Kapského města přes Durban a Bulawayo rychle postupovala železnice, kterou chtěl vizionářský miliardář John Cecil Rhodes dovést až do Káhiry.
V roce 1905 se začal za Rhodesovy peníze stavět železniční most přes Zambezi a v roce 1910, pouhých pětapadesát let poté, co David Livingstone vůbec poprvé uviděl vodopády a třicet pět let po prvním zakreslení, přejel přes kaňon Zambezi první vlak.
A my tady osm let řešíme nějaký tunel...
