Článek
Kdo z diváků byl přítomen pouhé tři týdny předtím premiéře úchvatné inscenace Krás(k)a na scéně, nechtěl v pátek 10. března při prvním uvedení Kishonovy hry Byl to skřivan v hledišti boleslavského divadla věřit, že se v krátké době ocitl tamtéž, ve stejném chrámu divadelního umění.
Zmíněná dvě představení dopadají v porovnání jako mistrovství světa a okresní přebor. Zatímco Mikeskova Krás(k)a na scéně vábí od počátku jako výtvarný zážitek vizuálními proměnami, nechává stále častěji režírující herec Jiří Bábek odehrát Kishonovu humornou hříčku o tom, kam by vedlo partnerství Romea a Julie, kdyby je Shakespeare nenechal milostivě zemřít v rozpuku jejich zamilovanosti, v tuctové dekoraci (scéna Lubica Bábek - Melcerová) a plném nasvícení, které se tlumí či jinak mění tak málo, že to ani není postřehnutelné.
Kishonova hra je velmi vtipná a temperamentní. Tedy za předpokladu, že tím, kdo tu přehrává a občas i předstírá, jsou postavy a nikoli herci. V tom je totiž nebetyčný rozdíl.
Petr Bucháček (Romeo) a především Karolina Frydecká (Julie) zaměňují jižanský temperament se zcela falešně znějící ukřičeností, z níž cítíte teatrální pavlač, nikoli nezbytně razantní, sebeobranné či jindy preventivně útočné hájení teritoria před partnerem, jehož předvídatelné reakce i často už na pohled odporné každodenní rituály pijí protějšku krev. A když si hlavní herec i hlavní herečka odskočí hrát jiné postavy, jako třeba v jejím případě pubertální dceru či v tom jeho mnicha Vavřince, je to už vyslovené výrazové zoufalství.
V herecky ryze rutinně vytesaném představení, kde není ani stopa po citu, natož pak intelektu - tedy jakémkoli dojemném či chytrém překvapování, ať už diváka, či protihráče - jdete s postavami a věříte jim všehovšudy dvakrát: Poprvé při báječně ztišené postelové scéně hned po přestávce, kde souhlas Julie s pohlavním stykem vyvede snad už léta neúspěšně loudícího Romea z míry natolik, že prchne ze společného lože. Podruhé pak při Robinem Králem s fištrónem otextované společné písni, kde se obě postavy demokraticky střídají vždy po sloce v prvním a druhém hlase, což věru není technicky nejsnadnější záležitost, jak ostatně dokázala hned první repríza, kde se představitel hlavní mužské role jaksi zapomněl.
Kishon je nesmírně vtipný autor. Obvykle ho stačí jen číst, abyste se za břicho popadali. Bábkova inscenace jeho scénáře, originálně domýšlejícího Shakespearův příběh, vystupuje, ze všeho nejvíc zásluhou mechanického herectví všech tří protagonistů (deklamátorství třetího z herců, Luďka Jiříka v roli samotného Shakespeare, jinak ani nestojí za zmínku) a naprosté absence režijních nápadů, vůči kishonovskému humoru v nechtěné roli z Hamleta – totiž hrobaře.