Článek
Součástí programu bývá slavnostní udělení cen Rytíř české kultury a Dáma české kultury. Tato resortní ocenění Ministerstva kultury ČR směřují k uměleckým osobnostem, které se podílely na rozvoji duchovních, etických a kulturních hodnot s ohledem na statečné postoje a životní osudy. Udělována bývá i Cena mecenáš umění.
V úvodním ročníku se prvními z Dam české kultury staly Marta Kubišová a spisovatelka Magdalena Horňanová. Prvými Rytíři české kultury sochař Olbram Zoubek a spisovatel Jiří Stránský. Mezi oceněnými nechyběla významná osobnost z Brna. Cena In memoriam byla udělena básníku, spisovateli, novináři – a politickému vězni Zdeňku Rotreklovi. Druhý z posmrtně oceněných, sochař Jaroslav Šlezinger, rodák z Jemnice byl dílem spjat s Vysočinou. V Brně prožil léta studií.
Letošní ceny byly předány v předvečer zahájení festivalu 24. února v pražském Divadle na Vinohradech. K Dámám české kultury přibyla jména spisovatelek Eriky Bezdíčkové a Heleny Havlíčkové, k Rytířům české kultury dirigent Libor Pešek, vrchní zemský rabín, dramatik a spisovatel Karol Sidon, spisovatel a politický vězeň František Šedivý. In memoriam: výtvarnice Jitka Válová, a Květa Válová, scénograf, malíř a politický vězeň Bedřich Barták, historik, básník a politický vězeň Zdeněk Kalista, písničkář a publicista Karel Kryl. Jako Mecenáši české kultury byli oceněni Pavel Faiereisl a Ladislav Vitoul.
Eriku Bezdíčkovou (1931) v čase dětství a dospívání zastihla temná éra německého nacismu jako již vzpomenutou M. Horňanovou (1920). Obě byly rodačkami ze Žiliny, holocaust je připravil o domov a rodiny, patřily k nemnohým, které se štěstím přežily. Horňanová prožila válečné roky s falešnými doklady za neustálého skrývání se. Bezdíčková přežila Osvětim, později se jí podařilo uprchnout z pochodu smrti.
Po skončení války při marném pátrání po příbuzných na více místech střední Evropy se vrátila do Prahy. Procházela nesnadným obdobím, kdy se musela spoléhat především sama na sebe. Svým nadáním, jazykovými znalostmi a pracovitostí se uplatnila v rozhlase, v šedesátých letech na brněnském výstavišti jako korespondentka, pak redaktorka časopisů vydávaných Brněnskými veletrhy a výstavami. Po srpnu 1968 nebyla žádoucí. Díky pomoci ze Slovenska mohla za normalizace pracovat pro bratislavskou redakci technického časopisu.
Životní cesta E. Bezdíčkové byla nesnadná, složitá. Osudovou danost a nesnáze překonávala vůlí, vytrvalostí, pílí. Svůj příběh zachytila v knize Moje dlouhé mlčení (2010). Ta oslovila mnoho čtenářů, dočkala se i překladu. Autorku přiblížily i filmové dokumenty Olgy Sommerové.
Uznávaná novinářka a překladatelka Erika Bezdíčková zaslouží zvláštní uznání za množství přednášek a besed pro mladou generaci. Bezprostředností a autenticitou vzpomínek rychle naváže kontakt, posluchače osloví, přiblíží dobu, kterou neprožili. Velký ohlas měla i její vystoupení v zahraničí.
Úspěšnou šnůru besed s rakouskými studenty přibližuje kniha Rainera K. Hollerwögera. Metamorfózy v česko-rakouských vztazích očima pamětnice holocaustu. První brněnská Dáma české kultury je stále aktivní, věnuje se nejen setkáním s mladými, ale i překladatelské činnosti.