Hlavní obsah

Boleslavské divadlo, do něhož směřují ceněné vázy Thálie, zažívá i po Amadeovi sezonu průměrnosti

Novinky, Jiří Senohrábek

Dosavadním třem premiérám Městského divadla Mladá Boleslav v aktuální sezoně je společná nejen inspirace v látkách proslavených v Americe, ale také rezervy ve ztvárnění. To, co by v jiných regionálních divadlech bylo považováno za solidní, je na zdejší vysokou laťku bohužel jen šedivým průměrem.

Foto: Anna Hladká Vašicová

Obrovský kus práce odevzdaly v boleslavské inscenaci Shafferova Amadea všechny inscenační složky. Výsledkem je však nepřirozeně odlidštěná inscenace.

Článek

Říjnový muzikál Šumař na střeše doplácí na limity domácích činoherců i na takový projekt miniaturní jeviště, na němž se herci v hustě zalidněných davových scénách, jež by byly jinak nejsilnějšími momenty, vysloveně mačkají.

V prosincové allenovské komedii Zahraj to znovu, Same, může roztomilá roztěkanost typově přesného Ivo Theimera zaujmout v estrádní scénce, celý večer však ve své monotónnosti nemá diváky čím překvapovat.

V sezoně dramaturgicky sázející na jistoty došlo 21. února do třetice na Amadea, opus moderního anglického klasika Petera Shaffera, proslavený americkým oscarovým filmem českého režiséra. Diváckou atraktivitu ještě posiluje marketingově šikovný tah divadla, jež přes média s obdivuhodnou průrazností hlásalo před premiérou zprávu, že se tu v jednom večeru scházejí hned tři stále ještě zánovní držitelé Ceny Thálie – Petr Mikeska, Radim Madeja a podruhé hostující, a tudíž už zdomácnělý Daniel Bambas.

Soustředěný režisér Pavel Khek, dobrý holub odlétnuvší sice do Prahy, ale systematicky se vracející domů, i jasně přemotivovaní herci dovedli ovšem všeobecně známou látku na boleslavská prkna v poněkud exaltované podobě.

Jestliže Formanův film baví podáním závažného a literárně až archetypálního souboje odlehčenou formou střídanou vášněmi, Khekovi herci od počátku tlačí až příliš na existenciální poselství. Mikeskův Salieri je víc filozof než zhrzený závistivec, Bambasův Mozart víc labilní jedinec s jistě vzácnou psychiatrickou diagnózou než roztěkané dítě, neobrané ani dospělostí o živočišnou přirozenost.

A tak se herci před diváky po dlouhé tři hodiny snaží obhájit víc protikladné životní principy než živoucí postavy, což na tak časově obsáhlé ploše prostě nefunguje. Jestliže Formanovy ovečky dokážou ve filmu postihnout veškerou komplikovanost protikladů nekonvenční, leč nezáludně přímočaré geniality se složitě taktizující, avšak omezenou průměrností, boleslavští herci kresbu svých hrdinů prostě a jednoduše překombinovali svým akademickým projevem. To, co tu bytostně chybí, je spontaneita. Za principy a technicky umnými gesty se zcela ztrácejí živí lidé.

Vykreslit výrazně opravdovější postavu z masa a kostí se tak povede Radimu Madejovi ve scénáristicky nerozvinuté a především značně sešněrované roli císaře Josefa II. Skutečný herecký král naplněný uvěřitelným lidstvím však v téhle inscenaci nosí sukně: Je jím Mozartova žena Konstance Lucie Končokové, z níž jediné srší skutečně přirozený, živoucí lidský vztah k ostatním postavám – ať už všeobjímající láska jednoduché holky ke svému manželovi, nebo i selský způsob pohrdání k Salierimu.

V Khekových inscenacích tradičně dobrá práce se světlem, výtvarnou stránkou obecně či docela invenční propojení postav v trojhlavý sbor s loutkami není v situaci, kdy herci svou přílišnou koncentrací na vysoký obsah hry ztratí svou přirozenost, ničím větším než pěknou dekorací večera, který se v téhle společnosti vleče a vleče.

Související témata:

Výběr článků

Načítám