Článek
Stanislav Moša režíroval Moliérova Lakomce na stejné scéně již v roce 1987, Harpagona tehdy ztvárnil Pavel Kunert. Nová inscenace staví na spolupráci s Bolkem Polívkou. Moša hovoří obrazně o „další osmitisícovce“ a má na mysli společné zdolávání „gigantických vrcholů“ světového dramatu, konkrétně Shakespearova Benátského kupce a Krále Leara, nyní Moliérova Lakomce, na jehož volbě se dvojice shodla.
Obě shakespearovská dramata s Bolkem Polívkou v hlavní roli se hrála na velké scéně. Realizace provedení hry s březnovou premiérou (24. a 25. 3.) na menší, činoherní scéně překonává nevýhody velkého prostoru. Nabízí možnost vychutnat si plně slavnou komedii o nezřízené hrabivosti, v době soudobé honby za penězi, jako symbolu úspěchu, zvlášť příznačné. Moliére uměl velmi přesně vypozorovat a představit lidské typy, vtisknout jim krajní podobu, akcentovat tak nadsázku podtrhující komiku.
Co překvapí hned úvodem je realisticky pojatá scéna pokoje, vším vydechující blahobytnou jistotu. V čele je budka nápovědy, do níž úvodem sestoupí paní nápověda a hru svým výstupem také uzavře. Kostýmy všech postav jsou pestré a výrazné, samy již vypovídající, že se hraje komedie. Herecké pojetí a projevy jsou takto zdůrazněny a ve zvoleném duchu drží danou linku. Režie dala hercům myslím poměrně dost prostoru k vlastnímu příspěvku Moliérovu textu.
Ústřední postavou je přirozeně Boleslav Polívka. Harpagon v komediální nadsázce je vyhraněný typ, postavu uchopil plně po svém, dodává dost ze své slovní i pohybové kreativity. Jeho Harpagon není možná tolik odpudivý a vzbuzující štítivost pro nezřízenou hamižnost a lakotu. Je to trochu i nešťastník ovládaný vlastní posedlostí, kterého však nikdo nerespektuje a nebere moc vážně. V závěru je až skoro dojemně komický, když všem rád vyhoví, pokud ho to ovšem nebude stát ani grešli.
Bolkův Harpagon se možná od mnohých liší, je v něm svůj. Všichni, kteří mají rádi jeho komediální herectví i mnohostranný talent s kreativitou a improvizací, budou odcházet z představení spokojení. Na stejnou notu hraje a přihrává ústřední postavě komedie parta z MdB. Jmenoval bych alespoň výbornou Alenu Antalovou, na níž je znát, jak se svou rolí též viditelně baví. Michal Isteník v dvojjediné roli kuchaře i kočího podává pěknou miniaturní nadsázku obojetníka a manipulátora, též pěkné figury všech dob, včetně naší dnešní. Rychlé proměny mu umožní dvoje dveře na scéně Jaroslava Milfajta.
Inscenace možná nestrhne svým pojetím divadelní "fajnšmekry", určitě však osloví široký okruh diváků. Lístky nebude nějaký čas snadné získat, již teď je vyprodáno do konce této sezóny. Vážných témat je v nabídce všech divadelních scén poměrně dost, zařadit komedii, která třeba "jen" pobaví, rozesměje, snad na chvíli i zažene všední starosti, stojí vždy za to.
