Článek
Příběhy a tváře Earla Ingrama, George Thompsona, Thomase Grissopa, Erika O. Petersona, Stephena Masona, Toma Ingrama, Franka Fortinelly, Kena Mara, Roberta Gilberta a Jima Duncana již mnozí znají, přesto zaznělo mnoho dotazů, které se týkaly šedesát sedm let starých událostí.
"Samozřejmě to vše nejsou moje osobní vzpomínky, nicméně dnes již z mnoha zdrojů zpětně víme, že díky tomu, že 5. května Plzeňané povstali proti německým okupantům a americké tanky dojely do Plzně 6. května ještě před osmou hodinou ranní, podařilo se společnými silami zabránit velkému krveprolití," zakončil svůj příspěvek Earl Ingram, který podrobně vyprávěl o kapitulaci německé armády v Plzni.
Vzpomínalo se na první hodiny a dny před tím a potom, co první tanky spojeneckých vojsk vjely do Plzně, o atmosféře následujících dní, o navázaných přátelstvích a láskách vojáků, z nichž některé vydržely celý život. Při mnohých vzpomínkách se přítomným tajil dech.
Nicméně bývalí příslušníci amerických vojsk se snažili svým vyprávěním atmosféru odlehčit, jako například řidič jednoho z amerických tanků dvaadevadesátiletý Erik O. Peterson, který vyprávěl: "V roce 1945 paní Lavičková řekla svému manželovi, že za nacistické okupace žádné děti nechce. Díky dunění a rachotu tanků si to rozmyslela a za nějakou dobu se narodil první potomek rodiny. Já osobně se cítím za toto dítě částečně spoluzodpovědný. Vždycky jsem si říkal, jak je možné, že Jiří Lavička je v Plzni mým nejlepším přítelem."
Čas vyměřený pro besedu vystřídala autogramiáda, která připomínala setkání starých přátel. Potřesení rukou, objetí, momenty osobního dojetí, společné fotografie. Pro cenný podpis přicházeli příslušníci všech generací.