Alchymistická Budyně Házmburků mohla být téměř rovna Praze

Tady začala jejich sláva i pád. Z původního vodního hradu zůstala jen část, podle nákresů v interiérech bylo město Budyně, sice malé, ale svými pány důležité. Nejdřív tu v blatném terénu vyrostl dřevěný zeměpanský dvorec, poté přestavěli na kamenný hrad obehnaný valy, v příkopech zabezpečený vodou z rybníka a řeky.

Hrad měl smůlu, nejprve tu vybuchl v roce 1551 sklad prachu, což ho vážně poškodilo. Ve třicetileté válce tu drancovali a škodili Sasové, poslední rána pro Budyni přišla s Prusy roku 1759. Bouralo se i za romantismu, to už tu byly jen panské byty. Zachována je jen část stavby.

Zajícové z Házmburka a Valdeka přestavěli dvorec po roce 1336 na gotickou pevnost. S nástupem renesance se začal hrad přeměňovat v honosné sídlo.

Koncem 16. století byla Budyně jedním z nejvýznamnějších měst Království českého. Jan IV. Zajíc byl velký cestovatel, z cest po Africe přivezl nilského krokodýla. Ten plul v hradním příkopu a vyvolával hrůzu, lidé si mysleli, že je to drak. Jeho vypreparované tělo visí v jednom ze sálů.

Rudolfínské období byla doba alchymie, a v té utopil další Házmburk Jan Zbyněk veškeré jmění.

Alchymistická dílna je hlavním prohlídkovým tahákem, skládá se ze dvou místností. Samozřejmě jsou to rekvizity, ale umístěné v místě, kde se opravdu bádalo. A bádalo se převelice, alchymie se těšila přízni bohatých, ti si říkali, co kdyby náhodou…

Elixír mládí, transmutace kovů, kámen mudrců, čím podivnější ingredience, tím víc z toho čouhalo tajemno. Proto si zval Zajíc na Budyni muže zvučných jmen. Bádal i sám, posedlost ho prý vyšla na větší majetek než císaře.

Město jen kvetlo, sláva byla srovnatelná s metropolí. Působili tu magistr Kelly, Tycho Brahe, a nejslovutnější český alchymista Bavor mladší Radovský z Hustířan, ten tu sepsal první českou kuchařku, v zámku kopie k vidění.

Působil tu i Polák Sendžimír, ten měl vyrobit opravdu zlato. Házmburk z něj nechal odlít sochy 12 apoštolů a ukrýt je ve sklepě. Místo úkrytu označuje prý socha Kvasničky na zámecké zdi. Nechal ji zhotovit Házmburk, má se podobat té, jaká zdobí chrám Notre Dame v Paříži. Kam upírá zrak, tam je poklad. Bohužel socha několikrát změnila místo.

Zchudlí Házmburkové prodali Budyni Šternberkům, ti zas Ditrichštejnům. Posledními majiteli byl rod Herbersteinů, kteří provedli zásadní rekonstrukci v letech 1900 až 1913. Syn majitele udal svého otce, že se opovržlivě vyjádřil o Hitlerovi, domníval se, že získá rodinný majetek. Němci na Budyni ale vyhlásili nucenou správu, po roce 1946 se stal zámek městským majetkem. Restituční nároky Herbensteinů byly roku 1994 zamítnuty.

V zámku sídlí část sbírek místního učitele Jandy, který shromažďoval předměty týkající se oblasti. Přispívala i řada místních, zajímavý je třeba ceník kata. Autentický je popravčí špalek. Jsou tu zbraně, keramika...

Mnoho předmětu bylo při rekonstrukci objektu ukradeno.