Věra Kmoníčková: Dřív lidem stačilo naleštit si jablíčko a být spolu

Léta pracovala v Městských kulturních zařízeních Litoměřice, naplňovala tak svou potřebu tvořivého zaměstnání v kontaktu s lidmi. Masové akce třeba pro pětadvacet tisíc účastníků ji ale přestávaly bavit. A tak se rozhodla skončit. „Dlouho jsem tedy nedělala nic, respektive řezbařila jsem, háčkovala, korálkovala a uvědomila jsem si, že mě to uspokojuje,“ vzpomíná Věra Kmoníčková.

Manžel se ale prý začínal bát, že s ní bude doma k nevydržení. A co osud nechtěl, před dvěma lety objevila inzerát na ředitelku Muzea v přírodě Zubrnice. „Vyrazili jsme sem na přelomu září a října na výlet a bylo to tu kouzelné. Vystoupila jsem z auta a rozhodla se, že udělám vše pro to, abych tu mohla pracovat. No a vyšlo to.“

Soubor historických vesnických staveb Muzea v přírodě Zubrnice představuje převážně dobu od druhé poloviny 19. století do 50. let století minulého. V té době byly Vánoce pro lidi významné, ale z jiných důvodů, než jsou dnes pro nás. Hlavní byla víra.

„Jejich život nebyl snadný. Myslím, že moc dnešních lidí by s nimi ve skutečnosti měnit nechtělo. Ale svátky si uměli užít. Sice předtím taky hodně pracovali, ale o Vánocích skutečně vypnuli,“ říká paní Věra.

Lidé dnes také nejsou ochotni vzdávat se výdobytků doby. „Dřív jim stačilo naleštit si jablíčko a být spolu. Nebyli tak zaměření na matérii jako dnešní společnost,“ říká s tím, že těžký život v minulosti si není dobré idealizovat jako obrázky od Lady.

Velký rozdíl je i v tom, že si lidé víc pomáhali, protože jejich způsob života byl založen hlavně na fungování komunity.

„Když někdo potřeboval postavit stodolu, zapojili se všichni. Pak se zase sebrali a postavili ji jinému. Nebylo to tak, že by se jeden udřel a ostatní na to koukali a říkali si, jak se oni mají dobře. Ano, záviděli si, otrávili si prase nebo ukradli džber, ale komunita obecně fungovala. Lidé si byli vědomi toho, že sami toho dokážou mnohem méně.“

Zubrnice nejsou jen muzeem, jde o živou ves s vlastními obyvateli, zastupitelstvem a čilým životem. Mezi obývanými domy tu stojí i dvacet tři historických objektů s téměř osmi tisíci sbírkovými předměty. Muzeu také patří dvacet hektarů pozemků zahrnujících i údolí Lučního potoka, na kterém kdysi bylo dvacet pět mlýnů.

„Byly jen malé, každý si mlel pro vlastní potřebu, nešlo o průmyslové mlýny, jako znáte třeba z Princezny ze mlejna. Mouka žlukne, zrní ne. Mleli tedy jen to, co spotřebovali,“ vysvětluje paní Věra. I muzeum má jeden funkční mlýn, další čeká na postavení.

Na pozemcích jsou i registrované genofondové plochy starých odrůd jabloní a hrušní. „Většina těchto stromů vypadá jako po mrtvici, ale jsou opravdu staré. Je potřeba z nich odebrat rouby, ty zapěstovat a znovu vysadit. Některé odrůdy nedokážou určit ani pomologové, jsou tedy opravdu vzácné.“

Na Ústecku nenajdeme folklor v podobě, v jaké ho známe třeba z Hané. „V oblasti bývalých Sudet, kde Zubrnice leží, je situace opravdu složitá. Po odsunu původních obyvatel se kontinuita přetrhla, jejich zvyky a tradice nikoho nezajímaly.“

Naštěstí přetrvala alespoň mnohá řemesla a daří se je udržovat, například krušnohorské betlémářství, krajkářství či výrobu hraček, mariánskou poutní tradici.

V Zubrnicích se paní Věra snaží tyto tradice přiblížit dnešnímu návštěvníkovi. „Když vystavíme vrkoč a řekneme, že je to vrkoč, musíme dodat i vysvětlení a kontext,“ říká s tím, že právě vrkoč byl tradiční součástí staročeských Vánoc.

Jde o věnec z kynutého těsta zdobený sušeným ovocem, pentlemi, jablky. V chudších rodinách na venkově byl jakýmsi předchůdcem vánočního stromečku. Sloužil ale také jako dárek pro děti k Mikuláši nebo k Vánocům.

Pozdní advent a Štědrý den v 19. a v první půlce 20. století se kromě skromnějšího vyznění podle paní Věry příliš nelišily od současnosti. Adventní věnec získal oblibu už v polovině 19. století a vánoční stromeček stál v Čechách poprvé v roce 1812 díky tehdejšímu řediteli Stavovského divadla Janu Karlu Liebichovi.

I v chudších rodinách se pekly vánočky a schovávala se do nich mince. Tomu, kdo ji nalezl, předpovídala zdraví a bohatství po celý rok. Mísa plná čerstvého i sušeného ovoce a ořechů symbolizovala tichou modlitbu za dobrou úrodu a víru v blahobyt dalšího roku. Podobný význam mívaly i zmíněné vrkoče.

V Zubrnicích jsou tradičně oblíbené programy pro veřejnost a školy. Návštěvníci se podle ročního obdobní ocitnou na oslavách masopustu, Velikonoc, letnic, podzimu na vsi i Vánoc, jež jsou nejnavštěvovanější a letos se konaly 9. a 10. prosince.

Ve svátečně vyzdobeném areálu bylo možné zaposlouchat se do koled, procítit vůni vánočky čerstvě upečené v kachlových kamnech nebo jako dárek zakoupit řemeslnou drobnost na jarmarku.

„Chystáme i ukázky zvyků, jako je pouštění skořápek či věštění, povídání o Barborce, Lucce, Ambrožovi a mnoho jiných. Pro zajímavost jsou vystaveny i zvyky německé, původní. Připravená je i výstava betlémů, hudební program v kostele sv. Máří Magdalény a oblíbená soutěžní stezka pro děti,“ uvedla před oslavami paní Věra.

Zaplněné jsou v Zubrnicích i předvánoční akce pro mateřské školy a první stupeň základních škol. „Děti tu absolvují tříhodinový program, při kterém si upečou vánočku, napíchají křížaly, čarují s Ondřejem, vyrobí ozdobu na stromeček,“ dodává.

Se svou rodinou o Vánocích nikdy nezapomene dojít do kostela pro betlémské světlo, jedí rybu a salát, zdobí stromeček, krájejí jablíčka a milují pohádky.

„Už dávno ale nelijeme olovo a nepouštíme lodičky. To postupně odešlo s tím, jak rostly děti. Dnes si užíváme pohodu a plníme si přání být spolu,“ doplňuje.

„Vánoce pro mě jsou to, že je nás hodně. Přijede tatínek, dcera, která žije v Anglii, syn byl teď taky tři čtvrtiny roku v cizině, a tak už se těším, až budeme zase všichni u jednoho stolu!“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Muzeum v přírodě Zubrnice