Vánoční vyznání slavných

„Hned mne napadla starší práce akademického sochaře Milana Martiníka, kterou mám hrozně rád, protože uznávám jeho práci řadu let. A mám k němu i další vazbu - jeho tatínek býval ředitelem na Pražské konzervatoři, když jsem tam studoval. Nejsem člověk, který se musí za každou cenu obklopovat luxusem. Spíš mě zajímají věci, které na mne vyzařují určitou pozitivní energii, a proto je chci doma mít.

Někdy to jsou věci (třeba i z první republiky), které nemají finanční hodnotu, ale jsou něčím zajímavé a tvoří domov. A toho já si moc neužiji. I proto je pro mne domov přístav. A pokud člověk nemá přístav, tak pluje pořád po moři, což je sice taky hezké, ale když plujete dlouho, pocítíte potřebu zakotvit.

A když nemáte kde, tak je to dost špatné. Zakotvení je potřebné i proto, aby si člověk ujasnil sám sebe. Vidíme kolem sebe tolik chaosu a šíření negativní energie, že si potřebujeme utřídit myšlenky a pak vás už hned tak něco nerozhází. Najednou kolem sebe vidíte i podobně uvažující lidi a uvědomíte si, že spousta nás obklopujících věcí jsou jen virtuální reality. A k tomu je vánoční čas obzvlášť vhodný.

Každému bych tedy přál, aby rozeznal, co je jen ta virtuální realita, a co je skutečný život. Zásadní je, že jsme tady na tom světě všichni jenom na návštěvě. Ale spoustě lidí to nedochází. Tak si přejme, aby to došlo nám všem. A také přeji lidem touhu po zážitku. Jak není zážitek, tak není z čeho brát. Přeji lidem mít kolem sebe další dobré lidi!“

„Vím, že v mém případě by kdokoli očekával, že vyjmenuji své milované kytary, což jsem zpočátku taky chtěl udělat. Pak jsem se ale poctivě zamyslel, zapátral v zákoutích svého poměrně dlouhého života, a co mi vyšlo, mne dost překvapilo. Soudím, že budete taky žasnout. Pokusím se ale vysvětlit způsob svého uvažování.

Co z mých věcí mne provází světem už půl století? Kytara? Těch už bylo! Deník? Asi nějaký byl, ale zmizel za obzorem času. Napínavé, co? Tak, já vám to prozradím: lžíce! Můj originál letitý US bagr, který jsem v patnácti vypetrachtoval na nějaké burze a který dlouhá léta zdobil mou trampskou tornu. Teď už, pravda, leží s ostatními „řadovými“ příbory v šuplíku. Ale, má žena i děti to potvrdí - jím jí stále nejraději. Dává totiž jídlu další rozměr. Trochu směšné, vím. Ale ať!

Přes popsanou výjimečnost by kouzelná lžíce nebyla nic platná, kdybych nejedl s lidmi, které mám rád a kteří mají rádi mne. Milí čtenáři, přeji Vám, abyste nastávající svátky strávili také v takové společnosti a ať Vám chutná!“

„Upřímně - mne hned napadá postel. S přibývajícími lety člověk ocení pohodlnou postel, a jak známo, třetinu života trávíme na lůžku. Pořídila jsem si s novou postelí i matrace a miluju ji. A těším se do ní! Mívala jsem problémy se spánkem, mlátila sebou jako kapr na suchu a ve tři hodiny se budila. Teď si spím jako na obláčcích, ulehnu a postel mě obejme, že si v ní ani nečtu, protože hned usínám a to je důležité.

Cítit se doma dobře je vůbec strašně důležité. Jak jsem se stěhovala ze sousedního bytu, tak jsem z toho měla vítr. Byla jsem tam třiatřicet let, ale tady jsem si zvykla okamžitě a těším se domů, což je moc důležitý pocit.

Lidem bych ráda vzkázala, aby Vánoce brali v tom původním smyslu, jako čas setkávání, zastavení, rozjímání a navštěvování se. A nebrali to jako svátky spotřební. Vždyť jsou to jen tři dny a někdy se lidi chovají, jakoby měl přijít konec světa!

Vánoční úklid považuji za nesmysl, protože umytá okna v tomto čase dlouho nevydrží a u vaření i při návštěvách stejně nastane zmatek. Hlavně nevím, kdo vymyslel, že na Vánoce musí být vygruntováno. Smyslem Vánoc má být klid a pohoda.“

„Zbavuju se toho, co doma nepotřebuju, nebo dokonce nemám rád. Ale když otázku položím jinak - třeba - bez čeho nemůžu být, je odpověď hned jasná - bez kytary.

Stůl, židli nebo postel si můžu udělat jiné, ale kytaru postavit neumím a potřebuju ji. Zní to možná divně, ale bez zpívání vydržím jenom tak asi týden. Nedávno jsem si vzpomněl, že když mi bylo kolem patnácti, spousta nás kluků hrála na kytaru a psali jsme básně. Kytara… Na jaký nenaladitelný překližkový klumpy jsme hráli!!! A já nijak zvlášť dobře nehraju, obě ruce mám díky profesi poškozené, kousky chybějí, často zpívám i hloupé písničky, ano i docela blbé, a přece - nemůžu bez toho být. Zpívání, a zvlášť zpívání s druhými, je krása i nutnost. A je to i zdravější než například běhání!

Takže čtenářům přeju, aby Vánoce měli dobré. Nám všem přeju, abychom alespoň chvilku - po sněhu šli, čistém, bílém, hru v srdci zvonkovou...a došli do vánoční země. (To napsal Fráňa Šrámek.) Kde dárky dětem jsou prosté, dřevěné a z českých dílen. (Dodávám já.) Kde panenkové šaty šily s dětmi mámy nebo babičky. Kde děda řeže klukovi luk. Kde ještě víme, jak vypadá tma a kde po zpívání uslyšíme ticho. Dřevěné. Vánoční…“

„Věc mě hned žádná nenapadla, ale okamžitě naši pejsci! Myslím, že pravý domov neexistuje bez radosti a domov se zvířaty je ještě radostnější. Proto vám ukazuji pejsky, které nade všechno miluju a domov nám dělají naprosto teplým a útulným. Ráda se domů vracím a vždy mě tam někdo - kromě mého přítele - vítá. Samozřejmě mi pejsci doma i pomáhají. Pomáhají mi ničit kytky, čůrat na podlahu a tak... Hlavně to malé štěňátko, které musím ještě dovychovat. Jsou to moje zlatíčka. Větší je Akord, kříženec biegla, vlčáka a jezevčíka. A malá Mimi (podle role v muzikálu Rent, kterou jsem hrála - takto to mám promyšlené!) je pětiměsíční štěně.

Akorda jsme s přítelem zdědili po našem kolegovi, který neměl čas se o něho starat. Nejprve jsme mu ho jen hlídali, ale pak už u nás zůstal. Já jsem pejska měla od šesti let. Fenečku, jezevčici - šestnáct let. Akord sám doma hrozně plakal, tak jsme mu pořídili kámošku, ke které je takový hodný strejda, a jsou spolu šťastný. Už je to taková smečka a je s nimi doma legrace. Od té doby, co je máme, se nemusíme ani dívat na televizi.

Vánoce jsou určitě svátky rodinné pohody a setkávání se, třeba i po dlouhé době. Tak vám přeji, ať se setkáte v co největším rodinném kruhu a v lásce a pohodě. A hlavně si pořádně odpočiňte!“