Vánoční stromky: Letos zasadíte, za deset let vyděláte

„Tady máme letošní výsadbu. Jedli, smrk a asi dva řádky borovice černé. Sázeli jsme je na jaře,“ ukazuje osmatřicetiletý Jan Burda na mírně se svažující kopec, jenž je zároveň plantáží, ze všech stran oplocenou. „Nebýt toho, zvěř by nám všechno sežrala,“ jmenuje jedno z mnoha úskalí, jimž jsou pěstitelé vánočních stromků vystaveni.

Malé stromečky připomínají už teď svým tvarem ty vánoční, ačkoli měří jen asi třicet nebo čtyřicet centimetrů. Že je v Lesních školkách Burda zasadili letos, neznamená, že za tu dobu tolik vyrostly ze semínka. Na plantáž je totiž přemístili až poté, co se s nimi pět let piplali na jiných místech, stlali jim minerální půdu, hnojili je a zkracovali jim kořeny, aby poté zakořenily ještě bujněji a staly se silnějšími.

Plantáž je z jedné strany krytá lesem, na druhé straně klesá dál do údolí k jednomu z rybníků, které se na pozemcích firmy v Sepekově na Písecku nacházejí.

„Používáme je jak na závlahu, tak na chov kaprů. Máme vybudované i vlastní sádky a ryby prodáváme současně s vánočními stromky,“ říká Jan Burda. V rodinné firmě, kterou vede jeho bratr Pavel, má právě jehličnany, které o svátcích zkrášlují naše domovy, na starost. Ve skutečnosti ale tvoří jen malou část z padesáti hektarů, na nichž společnost hospodaří.

Každý rok totiž vyprodukuje nejméně dva miliony sazenic určených především pro obnovu lesních pozemků. „Když jste vlastníkem nějakého lesa a rozhodnete se ho vykácet, máte zákonnou povinnost do pěti let ho zase zalesnit. Potřebujete tedy sazenice, abyste ho dal do pořádku a přenechal ho dalším generacím zdravý a bohatý,“ vysvětluje Jan Burda.

Zatímco mezi vánočními stromky v posledních letech dominuje jedle kavkazská a vedle ní třeba smrk pichlavý (nazývaný též stříbrný), což jsou stromy „z dovozu“, v českých lesích smějí růst jen původní či dlouhodobě pěstované druhy.

„Smrk, borovice, modřín, douglaska, dub, buk, doplňkově třešeň, javor, lípa,“ jmenuje Jan Burda. „Už to není jako dřív jen smrk a něco málo k němu. Řekl bych, že se lesníci opravdu snaží je nakombinovat a přemýšlejí, co kam můžou dát. Bez smrku to ale nepůjde. Jsou stanoviště, kde nic jiného neporoste.“

Sazenice pro obnovu lesa, nebo třeba k okrasným účelům, putují k zákazníkům v době, kdy měří na výšku sotva pár desítek centimetrů. Vánoční stromky si pochopitelně na plantážích pobudou déle. I tak je jejich život krátký, vždyť třeba jedle kavkazská se běžně dožívá šesti set let. Ve své domovině na východním pobřeží Černého moře dorůstá až šedesáti metrů a to už je výška, se kterou by přerostla i radnice na vyzdobených náměstích.

Zákazníci ale chtějí mít ve stojanu nejčastěji kusy, které měří od metru a půl do dvou metrů. Borovice dosáhne takové velikosti nejdříve za osm let, smrk ztepilý za devět, smrk pichlavý a jedle kavkazská za deset let. Ovšem pokud je necháme růst jako dříví v lese, skoro nikdy nebudou tak pohledné jako ty z plantáže.

„Je to celoroční práce, každý den, především zastřihávání stromků a jejich tvarování. Snažíme se, aby byly spíše užší. Kdyby rostly normálně, mohly by těch sto osmdesát centimetrů mít ne na výšku, ale do šířky,“ říká padesátiletý František Valdman, jenž stromky pěstuje na dvaceti hektarech v okolí Hrádku u Sušice.

„Tady vymrzla špička,“ názorně ukazuje na jedličce. „Jednu boční větev jsme proto přichytili k bambusové tyčce a vytvarovali směrem nahoru, čímž jsme stromek zachránili. Kdybychom takové zásahy nedělali, výtěžnost by byla daleko nižší,“ upozorňuje.

„Používáme podobné postřiky jako na ovoce nebo zeleninu. Spíše preventivně. Jakmile na borovici začne sypavka (houbová choroba, která napadá jehlice), už je to problém. Stromek prostě musí vypadat pěkně,“ shrnuje.

Od poloviny devadesátých let živí Františka Valdmana nejen pěstování vánočních jehličnanů, ale také výroba strojů a zařízení, které jsou potřeba k jejich prodeji - frézy, baličky, sítě. Přímo u něj si ale stromek nekoupíte.

„Dělám pouze velkoobchod. Nakupují u mě zahradní centra nebo prodejny domácích potřeb. Rozjely se třeba i stavebniny, které mají před Vánoci volnou kapacitu lidí, tak nabízejí i vánoční stromky,“ vysvětluje.

Ani v lednu a v únoru, kdy už je sváteční frmol pryč, nepřichází klid. „Upravuje se vykácená plocha, opravujeme ploty, připravujeme se na výsadbu. A přes léto je to třeba boj s trávou, aby plantáže nezarůstaly. Práce je pořád.“

I na jeho pozemcích převládají jedle kavkazské, plotem chráněné proti čtyřnohým mlsounům z lesa i dvounohým nenechavcům z města.

„Máme tady kamery a v prosinci se tu pohybuje i hlídač,“ varuje případné zloděje. Některé stromky, které na plantážích zůstanou, ošetřuje pachovým postřikem. Dělávají to tak i lesníci. „Venku není cítit, ale jakmile stromek strčíte do bytu, rozsmrdí se a smrad natáhnou do sebe i veškeré tkaniny včetně gauče nebo záclon,“ líčí pěstitel. „Blbý je, když ho někdo ukradne v lese a pak ho prodává.

Rodák z Hrádku u Sušice vystudoval dopravní průmyslovku a pěstování se, jak sám říká, učil za pochodu metodou pokus omyl. Vlastnil nějaké pozemky a nechal se přesvědčit bratrancem, že by stálo za to je osadit jehličnany.

„Začínali jsme na pěti hektarech smrkem ztepilým a borovicí. Pak jsme přidali stříbrný smrk a ve třetím roce jedli. První prodej proběhl v roce 2000,“ připomíná, že tento nápad se dá zpeněžit až po několika letech.

Bratranec se časem z podnikání stáhl, František Valdman však přibral dva stálé zaměstnance, pomáhá mu také otec a při sezonních pracích brigádníci. Dohromady pečují přibližně o sto dvacet tisíc stromků. Pouze borovice a smrky, které v současnosti tvoří jen doplněk k oblíbenější jedli, neoplotil, částečně kvůli ponechání prostoru pro migraci lesní zvěře.

„Když se na ty borovice podíváte,“ ukáže na malou plantáž v sousedství jedlí, „výtěžnost bude třeba jen padesát procent. Něco je křivé, něco pořádně nevyroste, něco zlikviduje srnčí.“

Rozvést na dvaceti hektarech umělou závlahu, to je vyloučeno, spoléhá se tedy pouze na déšť. Jedle kavkazská se v tomto ohledu ukazuje jako houževnatý strom. Dlouhé období sucha jí ale nesvědčí stejně jako jiným druhům.

„U mě to při loňském suchu zachraňovala aspoň ranní rosa. Kolega na jižní Moravě měl minulý rok třicet procent ztráty, zatímco já dvě procenta,“ přiznává.

Kvůli masivní reklamě velkých obchodních řetězců se zdá, že Češi už kupují před Vánoci výhradně jedle dovezené z dánských plantáží, které se štosují na parkovištích před prodejnami. Tak to ale ve skutečnosti není. Tuzemské Sdružení pěstitelů vánočních stromků aktuálně čítá šedesát členů. František Valdman, jenž je jeho místopředsedou a tiskovým mluvčím, však tvrdí, že producentů ve skutečnosti může být až trojnásobek. „Nejsou ve sdružení, dělají to jen jako hobby nebo mají sto stromků někde na zahradě a nikde se neprezentují. Vím to, protože jim dodávám sítě a další věci k prodeji.“

Hotové stromky z dovozu jsou sice pro české pěstitele konkurencí, sdružení se jich však nebojí. Věří, že domácí producenti jsou schopni nabídnout lepší kvalitu, a to za nižší cenu.

„Když si nakoupíte u pěstitele, určitě to bude levnější napříč druhy. Hlavně proto, že v tom nebudou náklady na dopravu a pronájem prodejního místa. To je zásadní položka,“ říká František Valdman. „V Praze může vyjít klidně na sto tisíc korun za měsíc, což se samozřejmě musí do ceny stromku promítnout.“

I domácí producenti však nakupují předpěstované sazenice ze školek, domácích i zahraničních. Zasadit semena rovnou na plantáži by nedávalo smysl. „To se nevyplatí,“ ví František Valdman. „Školky na to mají svoje způsoby. Já si sazenice jedlí dovážím přímo z Dánska. Jsou tam super podmínky pro pěstování, úplně jiná půda, která dělá nádherné kořenové baly, a víc dešťových srážek, které tomu pomáhají,“ prozrazuje.

V Lesních školkách Burda si sazenice pěstují sami, ovšem z osiva nakoupeného od dánských obchodních partnerů. „Jsou to speciální genetiky, které u nás mají dobré výsledky. Relativně pozdě raší, takže nenamrzají. Sbírají se buď přímo na Kavkazu, nebo v Dánsku, ale ze semenných sadů, kde se tím zabývají už po několik generací,“ přibližuje Jan Burda.

Nasbírat si semena kupříkladu smrku či borovice „zdarma“ v lese nelze už kvůli legislativě. „Semena musejí pocházet z porostů uznaných jako geneticky vhodný materiál. Z něho pěstujeme sazenice, které pak odcházejí i s listem o původu,“ vysvětluje.

První roky života jsou u stromečků, ale koneckonců u všeho živého, zásadní. Rozhodují o budoucí velikosti, odolnosti a vitalitě. „Na substrátu nejdřív vypěstujeme ze semínka, které měří jeden až dva milimetry, malé semenáčky, zhruba deset až patnáct centimetrů vysoké. To trvá dva roky,“ popisuje Jan Burda.

Během této doby se provádí podřezání, tedy zkrácení kořenů, které je však ku prospěchu následného růstu. Pak se sazenice přetřídí a ty životaschopné jsou přesazeny neboli přeškolkovány.

„Na to máme speciální školkovací stroj, který jede rychlostí asi dvě stě metrů za hodinu. Sedí na něm pracovnice a jednu sazenici za druhou přesazují do minerální půdy.“ Tam rostou další dva až tři roky.

Teprve když malé stromečky měří zhruba dvacet až pětadvacet centimetrů, jsou přemístěny na plantáž, kde stráví dalších v průměru osm let. „Takže když jedli uřízneme a prodáváme, už je dvanáct až třináct let stará,“ dodává Jan Burda.

Nedomnívá se, že by školky odvedly za odběratele sazenic tu nejtěžší práci. Z vlastní zkušenosti ví, že ani následná péče na plantáži není lehká. Práci školkařů však obejít nelze. Pokusit se zasadit semínko přímo na plantáži, to by podle jeho mínění nedávalo smysl ani z ekonomického hlediska.

„Ve školkách máme na jednom čtverečním metru třeba dvě stě malinkých sazenic, které se pak rozesadí, aby měly místo a mohly zakořenit. Zasít jedno semínko a pak metr nic, jako je to na plantáži, to by nemělo logiku.“

Sdružení pěstitelů vánočních stromků upozorňuje, že v letošním roce došlo k přesunu vánočních stromků, ozdobného klestu i jmelí z patnáctiprocentní sazby DPH na jednadvacet procent. Jehličnany by tedy měly zdražit nejméně o šest procent, ovšem rostoucí náklady na energie, pohonné hmoty i pracovní sílu je nejspíš prodraží ještě víc. Výdajům za vánoční stromek se ale stejně vyhnout nedá, pakliže doma nemáte jeho umělohmotnou variantu, kterou jednou za rok oprášíte.

Sdružení odhaduje, že průměrná roční spotřeba přírodních vánočních stromků v České republice dosahuje 1,3 milionu kusů. Jedle, která mezi nimi dominuje, má své jasné přednosti. „Lidem se líbí, protože je hustá a neopadává z ní jehličí. Vydrží dlouho, stejně jako smrk stříbrný, jenže ten píchá, takže nakonec vítězí praktičnost,“ míní František Valdman.

Jedle bývá u stánků nejdražší, ačkoli její vypěstování obnáší přibližně stejnou práci jako u smrku či borovice. Platí se za krásu. Borovici, která bývá křivá nebo řídká, či smrk ztepilý, který v teple rychle opadá, by pěstitelé za cenu jedlí ani neprodali.

„Obyčejný smrček už úplně upadá. Ten berou jen patrioti, kteří rovnou počítají s tím, že se jim při přechodu ze zimy do tepla osype. Pár lidí chce ještě černou borovici, ale čísla jdou taky dolů,“ potvrzuje Jan Burda. Kdyby tedy dnes Josef Lada maloval české Vánoce, za okny by pravděpodobně nezářil smrček z lesa, ale jedle kavkazská z plantáže.